Disciplína vánočních alb a dvojnásob tvorby umělých, tedy nelidových vánočních písní a koled, je jednou z nejtěžších a kdekdo etablovaný už si na ní vylámal zuby. Na druhé straně máme na české scéně pár velmi dobrých příkladů, kdy se povedlo těžké téma zpracovat vkusně, bez ucinkané pózy.
Ať už mluvíme o lidovou hudbou přímo inspirovaných nahrávkách Musiky respektive Chorey Bohemiky, Hradišťanu či Spirituál kvintetu, svérázného vánočního kompletu Jablkoně, nebo o jednotlivých písních namátkou od bratří Ebenů, Jana Buriana, nebo Vlasty Redla.
Je pravděpodobné, že tuto hudbu má Radůza pod kůží, protože leckteré z jejích písniček do tohoto kontextu přesně zapadají a nalezneme k nim právě ve zmíněných vánočních titulech blížence. To neznamená, že by si písničkářka cokoli „vypůjčovala“.
Je to spíš posluchačova zkušenost, která mu podvědomě řadí třeba instrumentaci a výraz písně Putovali tři králové k Musice Bohemice, Ej, dej nám, dobrý Bože k Hradišťanu, Ježíš byl taky chudej ke Spirituál kvintetu nebo Josefovi k Jablkoni. Takové stylové rozpažení bymohlo působit poněkud rozháraně, ale v tomto případě se tak neděje.
Album sjednocuje převládající přístup Radůzy k Vánocům. V němž má sice dostatek prostoru jejich duchovní podstata, ale stejnou, ne-li většíměrou je jejich atmosféra pojata světsky. Tak, jak je tomu ostatně i u spousty lidových českých vánočních písní a koled.
Milostné písně
Radůza se nebojí po hudební ani textové stránce vytvořit vyslovenou nápodobu folkloru. A není v tom ani za mák trapnosti. Když zazpívá: „Narodil se Ježíšek / na seně a slámě / donesme mu kožíšek / a také jeho mámě,“ je v tom nejen krystalická prostota, jakou známe z „opravdových“ lidových písniček, ale zároveň nenásilný dnešní jazyk – v které lidovce najdete slovo „máma“, nota bene v souvislosti s Marií?
Krásně zesvětšťující pohled na Vánoce vidíme nejen v kolednickém „ať máme štěstí u žen a tlusté ovce“, ale i v několikerém popsání vztahu Marie a Josefa, které Radůza vlastně pojímá jako standardní pár, byť – nadneseně řečeno – „s vyššími kontakty“.
A tak je Josefovi vlastně téměř normální milostná písnička, zpívaná Marií, a Pro Marii vlastně odpověď jejího partnera. Kterou mimochodem polomluví-polozpívá (na nahrávce myslím vůbec poprvé v životě) Radůzin dlouhodobý spoluhráč a také aranžér půlky alba, skutečný Josef, totiž Štěpánek.
Trochu jiná lidovka
Z převládajícího ladění písniček, vycházejících z folkloru, případně folku (po hudební i textové stránce) ovšem několik čísel vybočuje. V kontextu vlastně velmi odlehčené a radostné desky je to Až budeš pyšný stát, člověče, ve které jediné se Radůze nepodařilo vyvážit patos, byť k Vánocům svým způsobem patří.
Stejně jako sentiment (tyto svátky jsou snad jediným obdobím v roce, kdy je nejen omluvitelný, ale v uměřené míře vlastně vyhledávaný). Ale závěrečná folková písnička S vánočním časem, v níž jistý druh sentimentu slaví největší hody, je tak přirozená a lidská, že musí chytit i největšího cynika.
Zcela specifický druh písně, vlastně naprosto originální a stojící de facto mimo vánoční téma, je Madona a Botticelli, načrtnutý obrázek skoro až mystického charakteru, samozřejmě se vztahujícího k umění (s pěkným nápadem, kdy na Madonino „aleluja, aleluja“ renesanční mistr zvukomalebně reaguje „maluju já, maluju já“).
A samozřejmě z celého alba vybočuje takřka čistý, a cappella zpívaný spirituál Ježíš byl taky chudej. Sice se to v něm místo ladovských či rybovských pastýřů a koledníků hemží, jak jinak, černými muzikanty hrajícími na trubku a basu a barva kůže je hrdě proklamována s poukazem na jednoho ze tří králů. Ale v zemi, kde už půl století žijeme se zažitou estetikou (skvělých) textů Spirituál kvintetu a přijali jsme tuto představu o černošské náboženské písni za svou, je to vlastně další, „jen trochu jiná“ česká lidovka.
