Rafinovaná bestie v MET. Lulu a Jack Rozparovač podle Albana Berga

Premiéra fragmentu se uskutečnila v Curychu 1937, verze dokončená Friedrichem Cerhou se hrála poprvé v pařížské Opeře v roce 1979.

Operní zpracování příběhu Lulu, krasavice, prostitutky a kriminálnice, kolem níž se vrší mrtvoly, po níž touží muži staří i mladí, vysoce postavení i z bahna společnosti, dokonce i ženy, která vraždí, projde vězením a nakonec jí hrdlo podřízne Jack Rozparovač, sice dnes už nevyvolává takové pozdvižení jako v době svého vzniku, ale stále si zachovalo notnou dávku drsné společenské satiry i provokativnosti.

U nás byla Lulu dosud nastudována pouze jednou, když ji v roce 1972 prosadil do brněnského repertoáru Václav Nosek (zatímco pro pražské Národní divadlo slovutný Václav Holzknecht takovou - podle jeho názoru - „apoteózu kurvy“ striktně odmítl). V MET měla Lulu premiéru v roce 1977 a tato inscenace Johna Dextera se po původním nastudování Jamese Levina celkem 36 krát vracela do repertoáru této scény s různými dirigenty až do roku 2010.

Nynější nová inscenace v kompletní Cerhově verzi pokračuje v dramaturgické linii oper 20. a 21. století, které i konzervativní MET pravidelně zařazuje do repertoáru a přenosů (Britten - Peter Grimes, John Adams - Doctor Atomic, Nixon v Číně a nakonec zrušená Smrt Klighoffera, Philip Glass - Satyagraha, Thomas Adès - Bouře, Dmitrij Šostakovič - Nos nebo Béla Bartók - Modrovousův hrad). A znovu se s Bergovou Lulu potvrdilo, že právě tyto inscenace a právě tyto přenosy patří k tomu nejlepšímu, co můžeme z MET díky satelitním technologiím vidět. Podíl na tom má kompletní inscenační tým.

Německý dirigent Lothar Koenigs sice v rozhovoru o přestávce poznamenal, že když poprvé otevřel partituru Lulu, tak ji zase honem zavřel. Se non è vero, è ben trovato – poukázal tak na náročnost této dodekafonické kompozice. Ale určitě pak partituru otevíral mnohokrát, důkladně a zevrubně – a to nejen tu s Lulu, ale v lyonské opeře také notový materiál Bergova Vojcka a pro janáčkovský cyklus Jenůfy, Káti Kabanové a Makropulos. Ve svém nastudování Lulu i díky perfektně „vytrénovanému“ orchestru MET „vytáhl“ z atonální partitury širokou paletu výrazu a strukturu témat tak, že byla sdělná a emocionálně působivá. Jaký byl ve skutečnosti zvukový vztah hutně instrumentovaného orchestru a sólistů, což bývá jeden z problémů živého nastudování Lulu, ovšem mohli posoudit diváci v hledišti MET, v Biu Oko sólisté přiměřeně dominovali a nelze posoudit, nakolik zásluhou zvukařů.

Režie byla svěřena jihoafrickému umělci mnoha talentů, režisérovi, výtvarníkovi a autorovi řady oceňovaných animovaných filmů Williamu Kentridgeovi a jeho týmu, který se v MET osvědčil už před dvěma lety v inscenaci Šostakovičova Nosu. Svůj tehdejší koncept zopakovali. Opět vytvořili výtvarně působivou multimediální show, ve které byly základem byly videoprojekce na celou plochu jeviště. Střídaly se v rychlém sledu flashové záběry na listování novinami pocákanými tuší, až v situaci, kdy Lulu je jako vražednice manžela uvězněna a onemocní, přešly podle struktury instrumentálního intermezza v druhém dějství do samostatného film ilustrujícího pobyt Lulu v kriminále. Dalším výtvarným motivem projekcí byly tváře – ať již Lulu nebo dobových „celebrit“, včetně těch nacistických. Kentridge ještě k tomu všemu přidal dvě nezpívající postavy – jakési alter ego Lulu, která seděla u klavíru po celou dobu představení a uplatňovala hlavně své nohy (a spodní prádlo) v erotických pozicích, a sluhu, který sloužil jako pohyblivý věšák i posunovatel opon.

Rozklíčovat ty portréty, malůvky a další režijní vrstvy by ale vyžadovalo vidět inscenaci vícekrát. A je možné, že divák v kině byl tentokrát ve výhodě, protože detailní záběry alespoň na chvíli umožnily odpoutat se od těkavého střídání záběrů v projekcích a soustředit pozornost na vlastní dění. Videoprojekce byly tak masivním náporem na pozornost diváka, že sledovat titulky, dění na scéně a hudbu a zpěv současně nešlo a bylo třeba si vybrat.

Sex, peníze, zločin

Z této volby jednoznačně vyšla německá koloraturní sopranistka Marlis Petersen (1968) v titulní roli. Má ji na repertoáru už 18 let a stále bylo jasné, proč si ji inscenátoři v deseti produkcí v předních světových operní domech přáli do svých nastudování – včetně předchozí inscenace Lulu v MET. Jak výstižně podotkla průvodkyně přenosem, její kolegyně Deborah Voigt, Petersen má Lulu v kostech, my bychom asi řekli v krvi. V přestávkovém rozhovoru ovšem Petersen prohlásila, že tentokrát je to už naposled a s Lulu končí. Rozumné rozhodnutí – Lulu je nejen extrémně pěvecky i představitelsky náročná role, což Petersen stále s přehledem zvládá, ale v tomto případě jsou nedílnou součástí role navíc věk a půvab představitelky zejména v prvním a částečně i druhém dějství. Petersen přes všechnu mrštnost už není křehká dívenka záludná tím, že její hlavní „zbraní“ je naivní nechápavost. A jak nemilosrdné filmové detaily prozradí, ne vše lze uhrát explicitními sexuálními symboly. Lulu musí i diváky přesvědčit, že muži a ženy jejímu kouzlu beznadějně podléhají. Sex, peníze, zločin,– tuto smrtící kombinaci rafinované bestie ovšem zvládla Petersen excelentně, pěvecky včetně extrémních koloratur brilantně paralelně s obdivuhodným rozehráním fyzicky až gymnasticky náročných akcí, většina z nich s odhalením do spodního prádla.

Typově bylo výtečné i obsazení dalších protagonistů: na výkonu mezzosopranistky Susan Graham nebylo znát, jak se natrápila s rolí homosexuální hraběnky Geschiwtzové, posedlé Lulu. Daniel Brenna přesvědčil nejen ve svém velkém tenorovém milostném vyznání k vězením zubožené Lulu - navíc svým korpulentnějším zjevem přesně odpovídal roli nesmělého mladíka, který přesto, že mu Lulu zavraždila matku i otce a zná její minulost, se nechá svou posedlostí k ní zruinovat. Barytonista Johan Reuter byl naopak uhlazeným bohatým majitelem novin dr. Schönem, který vytáhl Lulu z bídy ulice a nedokáže se od ní odpoutat. Přesnou dávku komického kontrastu vnesl do inscenace basista Martin Winkler v prologu jako Krotitel, ale zejména Akrobat, který Lulu bezskrupolózně zneužívá a vydírá. Všichni představitelé plejády ctěných mužů i vyžírků se stávají obětí této vražedkyně s dětskýma očima, aby se nakonec ona sama stala obětí jejich mužského ega - a je vlastně jedno, kdo z nich to bude, který prořízne Lulu hrdlo.

Podobně jako tomu bylo v případě Šostakovičova Nosu, ani Lulu se při sebelepším nastudování nestane operním hitem, ale je jednou z nejzajímavějších inscenací, které MET do přímých přenosů nabídla.

Záznam z přenosu bude k vidění ještě 28. a 29. listopadu v kinech v Praze, Brně, Českých Budějovicích a Hradci Králové. Více ZDE.