Vídeňský Burgtheater hostoval na závěr festivalu německého divadla v Praze. Přivezl Shakespearovou komedii Mnoho povyku pro nic a jako vždy, když se první rakouská scéna u nás objeví, šlo o setkání s moderním divadlem a skvělým herectvím.
Je třeba si přiznat, že existují i zaměnitelné nebo méně originální Shakespearovy komedie, které potřebují, aby jim inscenátoři vtiskli výraznou jevištní podobu. Mnoho povyku pro nic je přesně takový případ, ovšem režisér střední generace Jan Bosse našel pro rozvleklou zápletku, v níž se všelijak a také i dost drsně intrikuje kolem dvou mileneckých dvojic, neotřelý výklad, jaký neruší ani humor hry.
Bosse především vyšel z daností typů a postavy zábavně přetvořil v naše současníky. Vyhmátl to, co je aktuální, a tak zde všichni vypadají jako zpovykaní příslušníci exkluzivního snobského klubu na břehu mořském, ležérně se potloukající v bílých oblečcích. Křupanský princ Don Pedro (Nicholas Ofczarek) přijíždí se svou partičkou z války do Messiny: s Donem Johnem (Jorg Ratjen), jeho společníkem Boracchiem (Michael Masula), šlechtici Claudiem (Christian Nickel) a Benediktem (Joachim Meyerhoff). Claudio vyhlíží jako sňatkový podvodník a Benedikt zase jako zastydlý rocker a narcis, který by každému vymluvil do hlavy díru. Guvernér v Messině je Leonato, který disponuje neteří a dcerou. Tou první je držkatá a i jinak dost výtržnická Beatrice (Christiane Poelnitzová), která sebou z přemíry energie i vzteku doslova mlátí o zem. A Hero (Dorothee Hartingerová) cukrkandlová blondýnečka, jež vypadá, že svou mysl příliš nezatěžuje a touží pod čepec.
Duel Beatrice a Benedikta oba herci rozehrávají s úžasnou energií, sekají se jako dvě kočky, střílejí po sobě jízlivé repliky. Pak Benedikt, který si umíní, že se zamiloval, přikvačí a místo rousňáků má nakadeřenou hlavu a natřásá se jako páv. Oba bojují se svým sobectvím, honí se i v hledišti, jako by ani nevěděli, co se s nimi děje.
Co si počít se životem Bosse také hru výrazně zkrátil a zjednodušil, někdy i na úkor srozumitelnosti děje. Našel v ní ale téma, které zvlášť dnes rezonuje, a tím je marné a hektické maskování životní prázdnoty, pozérství. Nositeli tohoto tématu jsou samy postavy, tak jak je režisér vykládá, a víc než jindy s ním souvisí i hořký, až tragický akcent komedie, který spočívá v krutém obvinění naivní Hero z promiskuity. Následný „šťastný konec“ působí podivně a inscenátoři si s tímto zlomem nevědí rady, Bosse jej však od počátku má na zřeteli.
Nejdřív se s hrdiny setkáme na scéně, kterou tvoří jen bílý kruh z umělé hmoty - sem do vyprázdněného světa se vrací muži z války -vylezou z plastikových rakví, kde nejspíš měli zůstat, a tak teď netuší, co si dál počnou se životem. Navzdory tomu, jak se naparují, jak sami sebe považují za výjimečné, jsou tu všichni primitivové a duté hlavy, což je dobře vidět na maškarním plese, kde jsou postrojeni jako divoši a tak i hopsají.
Když režie tuto společnost ukazuje takovou, jaká je, nechá ji pobývat v ničím nepřikrášlené jevištní realitě. Posléze vytvoří na scéně rajský kýč s palmami, skalisky, jezírkem, pískem a „záclonou“ z padající vody, kterou ovšem káže Pedro zastavit slovy „je to drahé a k ničemu to není“ - ani tenhle druh humoru nechybí. Sem také přichází Hero ve svatebních šatech a vypadá jako dárek s velkými mašlemi, nejen její róba však posléze zplihne ve vodě. Chystaná svatba a idyla jsou falešné, celá společnost jen předstírá a není schopna pravých citů. Takže idylka se nekoná, muži se servou, nahážou do vody a vyválejí v písku. Když se pak v závěru odhalí nelichotivá skutečnost, režie vše vrátí k prázdnému jevišti.
Inscenace má sice pomalejší rozjezd, prvních dvacet minut je poněkud nevýrazných, ale pak se divoce rozeběhne a energii si podrží až do konce, nehledě na stálá překvapení a výborné herecké výkony.
HODNOCENÍ LN ***** William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic
Režie: Jan Bosse Scéna: Stéphane Laimé Kostýmy: Kathrin Plath Burgtheater Wien - PDFNJ, Národní divadlo 9. 11. 2008
