RECENZE: Beethovenův Fidelio ve Stavovském divadle. Proč a o čem?

Redakce se omlouvá se předešlé chybné uvedení jména autora Fidelia v titulku. Vzniklo naši chybou, ne chybou autorky textu.

Beethoven se s Fideliem, svou jedinou operou, hodně natrápil. V rozmezí let 1803–1814 vznikly tři verze a čtyři předehry. Fidelio nepatří inscenačně k těm snadným, ať už kvůli žánrové rozkolísanosti od komického singspielu po hrdinskou osvobozeneckou operu, tak oblíbenou v napoleonské době, nebo kvůli nárokům na obsazení wagnerovskými hlasy pro titulní dvojici sopránu a tenoru.

Beethovenova apoteóza manželské lásky a ideálu svobody může dnes působit až šablonovitě, jakkoli základní fabule vychází ze skutečné události v jakobínské Francii. Manželka, v opeře se jmenuje Leonora, se vydává za muže Fidelia a vloudí se do služeb žalářníka Rocca, aby vysvobodila svého manžela Florestana vězněného krutým tyranem Pizzarem. To se jí podaří, navíc se jako deus ex machina zjeví ministr a osvobodí vězně všechny, což je důvod k všeobecnému jásotu. Takže se i žalářníkova dcera Marzellina smíří s tím, že Fidelio, do kterého se zamilovala, je ve skutečnosti žena.

Popření obsahu hudby i textu

Asi nepřekvapí, že inscenačních výkladů této opery je dnes spousta, od statického oratoria po thriller, téma svobody dostávalo aktuální významy například ve Furtwänglerově poválečném nastudování nebo v drážďanské Semperově opeře měsíc před pádem berlínské zdi. Je příznačné, že u nás Fidelio zažil boom osmi nastudování na přelomu 80. a 90. let jako umělecké vyjádření naděje na změnu totalitního režimu.

Vera Nemirova, původem bulharská režisérka, která působí už šestnáct let především v německých divadlech, si nenechala ujít příležitost přeformátovat operu s tématy manželské lásky a politické svobody na dominantní téma psychické újmy a rozvratu vztahů, které způsobí lidem nespravedlivé věznění a týrání.

Přenesla operu do místně neukotvené současnosti – Rocco a Fidelio mají montérky jak nažehlení traktoristé, Florestan ve vězení skejťáckou teplákovou soupravu s kapucí, potetovaný Jaquino sportovní dress. Vše se odehrává v ponurém prostoru vymezeném šedými zdmi a stěnami i stropem z průsvitného plexiskla. Florestan a Leonora sice jásavě hřímají o nevýslovně sladkém štěstí ze svobody a vysvobození z okovů, nepadnou si však radostně do náruče, ale na piedestalu nad juchajícím davem zůstávají zapouzdřeni ve svých přestálých útrapách.

Toto vyznění, které však protikladným popřením obsahu hudby a textu není nijak novátorské, režisérka akcentuje čím dál většími haldami papíru: Florestan mezi nimi hledá ve vězení důkazy o Pizzarově vině, takže temnotu kobky je třeba chápat pouze obrazně. Když s listy papíru mává, stávají se andělskými křídly, na kterých by chtěl vzlétnout, a nakonec ho papíry zajímají mnohem víc než celá Leonora. Ta se po záchraně Florestana objeví i v podobě polonahého trumpetisty, který vyjede z propadla opásaný přes prsa stejným červeným pásem, jakým se Leonora zplošťovala, když se na začátku opery převlékala za muže.

Mnoho diváků však při této, jinak klíčové scéně opery s fanfárou na oslavu Florestanovy záchrany, nedokázalo potlačit smích. Padouch Pizzaro, který zápletku vlastně zosnoval, se vytratí jako pára nad hrncem a deus ex machina Fernando působí jako neživotný panák, jakkoli ve skvěle střiženém kabátě i účesu. Nechyběla ovšem dnes téměř „povinná“ erotická scéna, když se Jaquino sápe na zemi na Marzellinu. Z Beethovenova poselství tak zůstaly trosky, které ale nic nenahradilo.

Fidelio bývá považován za ikonické dílo německé předwagnerovské opery, ale v tomto případě německý původ dirigenta Andrease Sebastiana Weisera nepomohl. Fidelio (ve třetí verzi op. 72 z roku 1814) se při obou premiérách valil jako těžkopádný proud not s chybami zejména žesťové sekce, intonačními kazy a zvukovou roztříštěností, rozklíženými nástupy, přetahováním sólistů, sboru a orchestru o tempa. Škoda. Věřme, že až se orchestr vrátí do své domovské Státní opery místo paběrkování volných termínů tu v Národním, tu ve Stavovském, tu v Karlíně, obnoví se jeho schopnost pozvednout se alespoň k elementárním standardům.

Obsazení sestávalo převážně ze zahraničních hostů. Navzdory pajánům ve svých životopisech ne ohromili. Z obou představitelek Leonory měla Melanie Dienerová alespoň plnější soprán oproti Manuele Uhlové s nepříjemně ostrými výškami. Z obou Florestanů se tenorista Daniel Frank soustředil na výraz psychicky zdeptaného člověka – i za cenu méně kultivovaných tónů, Erin Caves zmáhal vyšší rejstříky se zjevnou námahou. Sebastianu Holecekovi, Pizzarovi obou premiér, chybělo charisma tyransky zpupného zlosyna a působil spíš jako protivný úředník. Soprán Felicitas Fuchsové působil v subretní roli Marzelliny opotřebovaně, takže vedle jejího výkonu sólistka ND Yukiko Kinjo zářila. To se však nedá říci o dalších členech ansámblu naší první scény – ani Oleg Korotkov, ani Zdeněk Plech nepostihli vnitřní rozpolcenost žalářníka Rocca a jejich němčina byla toporná.

Ani historický význam Stavovského divadla ve vztahu k Fideliovi jako prvnímu divadlu, ve kterém tuto operu půl roku po vídeňské premiéře uvedl v roce 1814 Carl Maria von Weber, není dostatečně pádným důvodem pro nastudování této Beethovenovy opery: Národní divadlo nemá odpovídající obsazení a orchestr Státní opery ráznější hudební vedení.