RECENZE: Bestias na Letní Letné. Stejný let volnosti pro lidi i zvířata

Bestias má do jisté míry téměř podobu rituálu, nabízí působivé a vypjatě emotivní obrazy a je postavené nejenom na sepětí herců a akrobatů se zvířaty, ale také na přirozeném prolínání pohybu, tance, akrobacie, živé hudby a zpěvu. Má ale také jeden problém, který tuto celistvost rozbíjí a bohužel vznikl při přenosu do českého prostředí. V Bestias je řada mluvených pasáží a tvůrci se rozhodli poměrně velké části z nich říkat česky. Při úvodním přivítání to zní roztomile a publikum to jistě oceňuje, v průběhu představení jasně vystupují limity, soubor se sice iniciativně naučil české věty, ale pochopitelně česky neumí a není mu rozumět.

Často je tento slovní komentář zbytečný a když herci rozvíjejí dramatické dialogy v češtině, působí křečovitě. Vstupují totiž na tenký led, kdy nemohou improvizovat a je vidět, jak jen opakují naučená slova. Inscenace se tak rozbíjí a tyto výstupy mají retardační účinek.

Labyrint s kresbami

Je to škoda, protože vytvořený koncept mluvené slovo v podstatě ani nepotřebuje, říká vše pohybem, gesty, zpěvem, silnou emocí, umí se vyjádřit metaforou. Efektní je začátek, diváci jsou vpouštěni po skupinkách a procházejí dokola jakýmsi labyrintem, na jehož bílých látkových stěnách jsou černé primitivní kresby postav a zvířat jako v prehistorické jeskyni, za nimi se pak objeví silueta zvolna kráčejícího koně s jezdcem.

Letní Letná zazáří. Divákům přiveze nový cirkus s koňmi i tancujícím bagrem

Herci a akrobaté od první chvíle vytvářejí sled snových obrazů, je tu něco archetypálního, velmi živočišného. Obrazy prostřihují různé klaunérie a také hudební čísla, Camille Decourtye, jedna z vůdčích osobností souboru, je mimochodem vynikající zpěvačka, která hladce zvládá několik žánrových poloh.

Koně volně a radostně probíhají manéží, doslova si hrají, radost z běhu z nich doslova sálá, krásný je výjev, kdy si jedna kobylka se svou průvodkyní hraje na schovávanou a pak si v manéži ironicky odfrkne. Nebo si jen tak lehne, aby si trochu pospala, ale jablko dostane její lidská partnerka. Ale báječný je i havran a andulky, jsou to partneři se smyslem pro humor, ať už si havran důležitě vyšlapuje, prolétává manéží či se vysloveně baví tím, že svému lidskému protějšku může ukrást tužku. Nebo mu škube papír s proslovem, který pak šikovně chytá v letu.

Magicky a přízračně působí scéna evokující naši Jízdu králů – objevují se dvě jezdkyně na koních – divoženky s vysokými slaměnými a archaicky vyhlížejícími „hnízdy“ na hlavách, která se nahoře zužují do jakéhosi háčku. Klusem objíždějí manéž v chodbě za ní, v rychlém pohybu jsou vidět jen vršky jejich „čepic“. Archetypální linka pokračuje s tajemnými bytostmi, kmenem, který se vynořil z dávnověku – tito slámoví lidé připomínající neforemné balíky oživlých stébel na posečené louce tančí divoký, skoro výhružný tanec.

Óda na společnou svobodu

Kruhová manéž má dva protilehlé vchody a rychlé příchody a odchody, doslova průlety hracím prostorem určují rytmus. Choreografie je pečlivě postavená a ví, jak skloubit rozmanitost prostředků v kompaktní a plynulý celek. Spojení se zvířaty perfektně funguje a hlavně ze společných akcí vyplývá, kolik „lidského“ je v každém z nich, je to svým způsobem óda na volnost, na společně sdílenou svobodu.

Tak i v závěrečné scéně „vyroste“ v manéži vysoká větev, na niž se mrštně šplhá jedna z akrobatek jako divoká kočka. Lidský a zvířecí svět je nedělitelný, lidské vlastnosti se od těch zvířecích až tak neliší.