RECENZE: Blade Runner 2049. V původním filmu bylo vše mnohem jednodušší

Život v Los Angeles nebyl zrovna snadný ani v roce 2019, když promoklý „blade runner“ Rick Decard bloudil v temných zákoutích mezi svítícími reklamami na Atari a TDK a honil skupinku zoufalých replikantů uprchlých z mimozemských kolonií. Přesto může v nynějším pokračování Decardův nástupce pronést větu: „Tehdy to bylo jednodušší.“ A má pravdu. Svět v roce 2049 dospěl do další fáze rozkladu.

Země je i nadále místem, kde kdo nemusí, nezůstává. Záhy po skončení děje kultovního filmu Ridleyho Scotta z roku 1982 došlo ke kolapsu ekosystémů a ekonomickou moc uchopil průmyslník Wallace, který dokázal dát lidstvu potravu a převzal i trosky společnosti Tyrell, vyrábějící replikanty.

Noví replikanti jsou teď poslušní, ovšem stále přežívají i staré vzdorovité modely, které úřady likvidují pomocí blade runnerů, jako je K (Ryan Gosling). Od prvních chvil je jasno v tom, že i on sám je replikant a nijak zvlášť ho to netrápí. Žije ve spokojené domácnosti s partnerkou, která je ještě o něco umělejším výtvorem, pouhou softwarovou aplikací (a K s ní prožívá namnoze totéž, co hrdina snímku Her Spikea Jonze z roku 2013). V jeho knihovně má čestné místo kniha Vladimira Nabokova Bledý oheň, metafikční dílo protkané odkazy a asociacemi a zabývající se problematikou interpretace: samozřejmě především jako připomínka pro diváky, že i na ně budou líčeny nejrůznější pasti.

RECENZE: Krimithriller Wind River je napínavá kovbojka bez kompromisů

Relativně spokojený život poslušného blade runnera (člověk a replikant si zjevně zvyknou na všechno) je narušen ve chvíli, kdy vznikne podezření, že replikanti by mohli plodit vlastní potomky. Pro policejní velitelku Joshi (Robin Wrightová) to znamená smrtelné ohrožení civilizace, signál pro replikanty, že nejsou závislí na lidech. Naopak Wallacova korporace v této možnosti vidí způsob, jak světu dodat mnohem větší objem otrocké pracovní síly. Blade runner K se stává tím, kdo má do značné míry v rukou další vývoj. Během své mise zdolává četné překážky, především se však musí vyrovnat s vlastní identitou a s přijetím úlohy, která mu náleží.

Monumentální obrazy zmaru

Režisér Denis Villeneuve nabízí monumentální obrazy budoucího zmaru: tentokrát nejen v Los Angeles, kterému ponechal to podstatné z ponuré atmosféry ve Scottově filmu (sotva asi mohl jinak). Z obřího smetiště, kam také pátrání K zavede, jde mráz po zádech. O něco méně už z „dickensovského“ sirotčince (na druhé straně se bude tato scéna hodit, jestli někdo podle filmu vytvoří muzikál). Motiv monumentálně ztroskotávající iluze, falše kolektivních i individuálních vzpomínek se koncentruje v kulisách rozvráceného Las Vegas, kde v opuštěných sálech ještě probleskují hologramy tanečnic a Elvise Presleyho. (Ano, v tu chvíli si člověk může říci, jestli to Denis Villeneuve s tou návodností přece jen trochu nepřehnal.) Tam se také nový blade runner potkává s Decardem (Harrison Ford). Tento „John Silver“ převezme hlavní úlohu ve vyprávění stejně jako hrdina Ostrova pokladů, na nějž se tu naráží. A zároveň se dozví, jak byl, bezmála jako fikční postava, „použit“ v prvním příběhu...

Villeneuvovo vyprávění je chytré a po většinu času strhující. Je v něm podstatně více introspekce než v původním Blade Runnerovi, nový hrdina je o poznání komplikovanější a citlivější –dokonce až tak, že se po syrovém hulvátství starého Decarda může divákům poněkud zastesknout.

Zároveň tu ovšem chybí zásadní milostný motiv, který hrdiny prvního filmu osvobodil (více či méně, podle toho, kterou verzi filmu divák zhlédl). Místo partnerské lásky, která by hory přenesla, je zde jen její nedostatečná a ne udržitelná iluze, nad níž nakonec není ani čas si postesknout. O to je svět roku 2049 bezútěšnější. I když iv něm má podle Denise Villeneuva ještě šanci zvítězit totéž co v roce 2019 (a možná dokonce i dnes): něha.