Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Kultura

RECENZE: Byl to můj osud. Vlasta Chramostová je vždycky svá

Vlasta Chramostová vystudovala brněnskou konzervatoř. foto:  Michal Sváček, MAFRA

Vlasta Chramostová vydala téměř po dvaceti letech druhý díl svých pamětí Byl to můj osud s podtitulem Na přeskáčku, které věnuje době svobody po roce 1989, kdy se vrátila na jeviště i do filmu. Pokračování sice nemá takový tah jako první paměti, trochu se tříští do mnoha plošek, reminiscencí a úvah či portrétů, ale celek letoru pisatelky nezapře. Je to psaní, které má styl, a ona je ve svých soudech přímá, nikoliv však neomalená.
  18:00

Chramostová byla vždycky originál, inteligentní stejně jako emocionální. A také patřičně svéhlavá. Je obdivuhodná i za to, že v naší době plné „svěřovaček“ nikdy nedovolila, aby se někdo cizí přehraboval v jejím intimním životě a názorech a vyráběl z nich sousta pro bulvár, protože její život byl značně dramatický. Říkala: „Až bude třeba, napíšu si to sama.“ Co řekla, to také splnila, a to nadvakrát.

První paměti byly v memoárové literatuře asi nejobjevnější zpovědí, která ve svobodné době vyšla. Chramostová je v nich otevřená, až nemilosrdná nejen k sobě, ale snaží se poctivě dobrat pravdy i o druhých, kteří prošli jejím životem. A této linky se drží i v druhém díle, kromě toho neztrácí dar ironicky a štiplavě glosovat. Její psaní též nepostrádá literární kvalitu, to nejsou žádné veselé historky z hereckého života.

Především má i toto její nové, roztříštěné vzpomínání etický rozměr a myšlenkový přesah, což je velmi inspirativní, ale ne pro každého, dnes je doba pózování a to je Chramostové na hony vzdálené. Je to svědectví o žití naplno, někdy i s velkou bolestí. Herečka opět předkládá své životní krédo, víru v humanitu, k níž poctivě doputovala přes omyly a nedůslednosti. Nic nezastírá, ale také nikomu neubližuje – a to má hodnotu katarze. Nemluvě o tom, že vybalancovat tuto chůzi po laně dá fušku.

Má nadhled a ani na stará kolena se nebojí přiznat různé pošetilosti. Na rovinu píše o svých zklamáních, o tom, co vnímá jako ústrky divadelního života. To vše jsou věci, které si herci většinou nechávají pro sebe, aby vypadalo, že se jejich velebnosti nic nemůže dotknout. Pečlivě sleduje kritiku (v knize také přetiskuje různé pasáže a komentuje je). Přemýšlí nad recenzemi dobře napsanými i špatnými, není jako ti, kdo vykládají, jak je divadelní recenze nezajímají. I to je důkazem, jak Vlasta od svého návratu žila divadlem, jak ho vždy milovala a dávala mu všechno. A jak fatální pro ni byla jeho ztráta.

V pamětech se vrací ke svým rolím v Národním divadle po roce 1989, od první, kněžny Anežky v Hilbertově Falkenštejnovi, až po titulní roli v dramatizaci Babičky. Píše, že pro návrat v pětašedesáti letech spotřebovala všecku energii. A kus dál neváhá přiznat: „...potřebovala jsem jenom povzbuzení, nechat se podlamovat a znejišťovat, jak jsem očekávala po prvních reakcích, na to už jsem neměla.“

Po Listopadu se vrátila k herectví v Národním divadle.
Po revoluci se její jméno objevilo v Cibulkových seznamech.

Empatie i kritičnost

Svou anabázi s StB popsala již v prvních pamětech, ale i tady se ke všemu ještě vrací a doslova se zabodává do živého masa. Popisuje, co prožívala, když si přečetla svoje jméno na Cibulkově seznamu. Rekapituluje své pocity beznaděje, postranní pohledy na zkouškách, dojem cejchu, kterého se nikdy nezbaví. Holá věta: „Chtěla jsem se zabít.“ A nakonec ji zase zachránilo divadlo – role paní Frolové v Pirandellově hře Je to tak, chcete-li v režii Luboše Pistoriuse.

Její vzpomínky nebo názory na staré přátele a kolegy jsou vždy psány srdcem, i když jsou někdy trápením. Třeba její líčení nedorozumění a zřejmě i nelehko prožívaný rozchod s dlouholetým kamarádem a autorem, jenž pro ni psal hry, Pavlem Kohoutem. Chramostová popisuje záležitost s textem, který jí nabídl, ale ona odmítla, neměla chuť nechat sebou v osmdesáti manipulovat. Neváhá napsat, že jeho zkušenosti byly odlišné, on byl ve Vídni, ona zde av těch nejhorších letech bez naděje. Po návratu jsme oba už byli jiní a jinde, konstatuje. Vadilo jí, že si v proslovu k jejím padesátinám mezi spoustou oslavných a uznalých slov řešil svůj problém s padesátými léty. „Chci-li zjistit bez šálivé optiky slov, jací jsme byli, čtu si Dobrou píseň. Jací byli tví soudruzi, Pavle! Ne já!Nebyla jsem v té době v KSČ.“

Dialog jak z absurdní hry je pak další reálie související s Pavlem Kohoutem, respektive s jeho hrou Marie zápasí s anděly, již napsal v exilu v roce 1980 a v níž se inspiroval Vlastinými osudy v sedmdesátých letech. Byl to prý zvláštní pocit, připadala si mrtvá – a přitom žila někde na evropských jevištích. V Itálii podle hry pak režisér a herec Giorgio Albertazzi natočil film Andělé moci, kde hlavní roli hrála Jitka Frantová, někdejší Chramostové žačka z brněnské konzervatoře. Jiná její žačka, Květa Fialová, konstatovala, že to Frantová hraje špatně, a zeptala se Chramostové, proč prý to nehrála. „Nebyla jsem schopna pohotově replikovat. Jaksi ji nenapadlo, že kdybych byla mohla za totality jet do Itálie točit film, asi by ta hra o mně nikdy nebyla napsána.“

Delší pasáž věnuje též svému režiséru Luboši Pistoriusovi, je to cenné svědectví o tvůrci, včetně dalších faktů o bytovém divadle, na kterém se podílel.

A jedna z nejzajímavějších kapitol knihy patří Havlovu Odcházení – jak inscenaci Alfréda Radoka, tak Havlově filmu. V obojím hrála Babičku a jen málokdo by dokázal s takovou empatií, citem i jistou kritičností popsat peripetie vzniku obou děl a všelijaké okolnosti. Chramostová nikomu nenadržuje, své kolegy má ráda. Je spravedlivá, ale chápající. Nepomlouvá, ale své si řekne. A to vlastně platí o celé knize.

Vlasta Chramostová: Byl to můj osud. Na přeskáčku II

Praha, Academia 2018. 360 s.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...