RECENZE: Černý med. Modelový ráz hry s sebou přináší i některá úskalí

Jde o modelové drama v žánru krimi: Vyšetřovatelka (Ivana Uhlířová) usiluje rozličnými důmyslnými metodami o usvědčení spisovatele Eugena Loebla (Vasil Fridrich) z vraždy. Hra má zpočátku téměř kafkovský ráz. Způsob, jakým Vyšetřovatelka konstruuje sled a motivy Loeblova jednání, působí bezmála absurdně. Postupně se však nepravděpodobně vypadající skládanka začíná potvrzovat a ze hry se vylupuje nečekané téma: obraz patologicky jednajícího člověka, který žije svůj život v náhradní (literární) realitě – současným slovníkem řečeno ve virtuálním světě –, z níž je nesnadné, ba nemožné se vymanit.

Hra je napsaná suverénně – její modelovost ji však svazuje. Působí vyspekulovaně, předvídatelně a i přes četné dějové peripetie až laboratorně. Má málo styčných ploch se současností. Není vlastně jasné, proč by se měla hrát právě tady a teď.

RECENZE: Pověření. Nevýrazná rozprava o revoluci postrádá nasazení

Uhlířová s Maškem, též režiséři inscenace, hru scénograficky umisťují do prostoru, který je scénou na scéně. Na jevišti Činoherního klubu vyrostla malá krychlová konstrukce – jakýsi prototyp vyšetřovny. Jsou v ní dvě židle, stůl, na něm nahrávací kotoučový magnetofon, zářivkové světlo – a víc nic. Výborný nápad, navozující pocit napětí a nervozity, nabízí skutečnost, že scéna se podle potřeby poměrně rychle otáčí kolem vlastní osy. Další výrazný náladotvorný prvek představuje hudba Ivana Achera.

Postava Vyšetřovatelky je dobrou příležitostí pro herecký typ Ivany Uhlířové. Ta, v blond paruce, přichází na scénu v zeleném kožichu, pod kterým má ale těsně upnuté černé šaty. Vypadá sexy. Mluví sladkým, mazlivým hlasem a mírně zadrhává v řeči (čímž působí lehce nejistě), chová se jako přítulná, poddajná kočička. Jako ta, která to s muži, a nejen s nimi, umí. Jde však o masku úlisného (vyšetřujícího) dravce, který – když na to přijde – dokáže pořádně zatnout drápy. Uhlířové herectví, pohybující se tu ve větší, tu v menší komické nadsázce, je velice proměnlivé. Herečka chytrými střihy mění výraz. Někdy je až krajně groteskní – jako když si třeba nacpe do pusy velký kus okrájeného jablka. Její postava je nevyzpytatelná, záludná. Na herecký výkon Uhlířové je radost se dívat.

Vasil Fridrich hraje oproti Uhlířové nervózního Eugena Loebla na jedné struně, v drobivě realistické poloze. Možná šlo o záměr tvůrců postavit proti sobě rozdílné způsoby hraní, hereččin hravý přístup ale nabízí pro interakci postav daleko větší pole možností.

Hlavní potíž inscenace však tkví v již zmiňovaném příliš modelovém rázu hry. Herecké výkony protagonistů, především Uhlířové, nemají příležitost se vyvíjet. Nedostávají možnost rozpracovat a prohloubit charaktery postav. Zůstávají de facto ve stále stejné poloze. Inscenace kvůli tomu zhruba od poloviny ztrácí tah. Což je škoda, neboť jinak působí lehce a svěže.

Inscenace Černého medu, tak jako před měsícem premiérové uvedení podobně komorní Parnellovy hry QED, zřejmě je v Činoherním klubu náhradou za původně zamýšlené nastudování hry Tennesseeho Williamse Skleněný zvěřinec s Ivanou Uhlířovou v jedné z hlavních rolí, k němuž nakonec nedošlo. Jde o náhradu ne zcela plnohodnotnou. Jinak tomu ale asi nemohlo být.