RECENZE: Claude Monet a architektura. Neznámý umělec, slast a neřest

Více než čtvrtina z pětasedmdesáti děl vystavených nyní v Londýně veřejnosti nebyla nikdy představena. Na výstavě se podílí také řada mezinárodních galerií a muzeí, pouze pět exponátů pochází z fondu pořádající londýnské Národní galerie.

Architektura v ročních obdobích

Už z názvu je patrné, že tentokrát nelze očekávat často prezentované a stále obdivované květinové zahrady v Giverny. Claude Monet (1840–1926), zaškatulkovaný jako malíř leknínů, připravil mnohým svým obdivovatelům velké překvapení. Některé jeho výjevy spojené s architekturou jsou sice známy, avšak většinou jen v jedné variantě. Monet ovšem téměř každý motiv rozpracoval v různých ročních obdobích, která s sebou přinášejí odlišné barevné valéry. Například plátno nazvané Londýnský parlament je pověstné modročerveným oparem, jímž Monet dosáhl mlhavého efektu.

Odseknutý domov. Výstava nabízí příběhy Čechů, kteří byli nuceni odejít z vlasti

Na výstavě je kromě této verze k vidění také Londýnský parlament v západu slunce a v bouřce. Parlament v několika obměnách namaloval v roce 1904 během několika dní. V Londýně, kterému je věnována značná část expozice, vznikla asi stovka děl, dochovaly se jich však jen necelé čtyři desítky. Malíř bohužel některá nedokončil, jiná zničil. Poprvé sem Monet přicestoval s Pissarrem v roce 1870, oba umělci se chtěli blíže seznámit s tvorbou anglických krajinářů Johna Constabla a Williama Turnera. Další mise podnikl Monet v letech 1904–1908 již sám, aby zde z balkonu hotelu Savoy namaloval obrazy, jejichž hlavní tematikou byla architektura, a to i přesto, že již několik let žil v Giverny a opětovně se zabýval rybníčkem s lekníny na zahradě svého domu. Nejimpresionističtější ze všech impresionistů, jehož proslavily zejména krajinomalby, rád cestoval. Oblíbenými destinacemi byly kromě Londýna Benátky, Nizozemsko i rodná Francie. Maloval pamětihodnosti se stejným za ujetím jako bezvýznamné stavby a zákoutí, které dokreslovaly atmosféru města. Často se mu podařilo vytvořit k jednomu místu obrazové paralely, například když v Zaandamu u Amsterdamu namaloval Bankovní dům a Lávku. Všechna vystavená plátna zobrazují stavby, avšak nebyl by to Monet, aby je nezasadil do květeny, sněhu či podzimního listí. Žádný z motivů není vystaven v jednom provedení.

Kurátor Richard Thomson chtěl představit Moneta jako malíře architektury, kterému, stejně jako při práci na krajinomalbách, nezáleželo ani tolik na věcném předmětu, jako na světelných a atmosférických podmínkách. Monet maloval stejný námět v několika časových obdobích a za různých povětrnostních podmínek, aby dokázal, že vždycky vznikne jiné dílo. Výstava, rozložená do několika menších sálů v suterénu, působí až přeplněně. Stěny jsou nabity energií, která z obrazů vyzařuje, žádný se nedá minout bez povšimnutí. Tradiční nevýhodou u podobně zdařilých expozic jsou fronty u exponátů a těžký vzduch.

Akty obstarožních žen a mužů

Za méně romantickým, ale neméně zajímavým počinem v Tate Britain stojí kurátorka Elena Crippová. Název výstavy All Too Human (Příliš lidské), prezentující několik extravagantních umělců, odkazuje na spis filozofa Friedricha Nietzscheho. Zájemci o jiný typ výtvarného tvarosloví zde najdou díla současných nebo ještě nedávno žijících tvůrců Luciana Freuda, Francise Bacona, Davida Bomberga, Franka Auerbacha, Pauly Regové a dalších. Jejich společným tématem je zachycení smyslného okamžiku v lidském životě, syrový pohled na slabost, slast i neřest. Zajímá je však i figura v mnoha variantách a vztah malíře a jeho modelu. Portugalka Paula Regová představuje feministicky laděné obrazy, David Bomberg své proslulé přeměny postav v geometrické kompozice, William Coldstream portréty a akty. Nejvýraznějšího z nich, Luciana Freuda, zastupují především akty obstarožních mužů a žen, pro mnohé diváky na hranici vkusu.

Nejmladší z vystavujících, anglická malířka žijící v New Yorku Cecily Brownová, naopak zjemňuje sexuální motivy spojením figurální malby s abstrakcí. Obdivovatelka Luciana Freuda zahalila mileneckou dvojici do padajícího listí lahodných barev, čímž dosáhla mimořádné působivosti, aniž se uchýlila k přímočarému naturismu. Expozice, nabízející pohled na tvorbu umělců, kteří se neostýchají dotknout se velmi intimních témat, nutí k zamyšlení nad vším „příliš lidským“ v nejotevřenější možné míře.