Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Dílo (Das Werk). Kdo to má vydržet?

Kultura

  18:00
PRAHA - Hru Elfriede Jelinekové Dílo (Das Werk) čeští diváci před lety viděli ve skvělém nastudování Nicolase Stemanna na německém festivalu. Text, který je s jistou ironií přirovnáván k telefonnímu seznamu a leckoho dráždí svým levičáctvím, si nyní vybral Miroslav Bambušek a uvedl jej ve Studiu Hrdinů. Jenže když dva dělají totéž, stejný výsledek to ani náhodou nezaručuje.

Inscenace Dílo. foto: Studio hrdinů

Pro Miroslava Bambuška muselo být Dílo vítanou příležitosti, protože svádí k metodě, kterou má tak rád: k jakémusi volnému řetězení asociací, které ho právě nad textem napadají. Se srozumitelností si vesměs hlavu neláme, možné je všechno, co se v hlavě vylíhne. Čert tedy vezmi, o čem se hraje, ať si s tím zmatkem poradí každý podle svého – horší je, že celá dvouhodinová inscenace (samozřejmě bez přestávky) je navzdory stálému mumraji na jevišti neskutečně nudná. V tomto pojetí kompletně padá pod stůl i jazyková kvalita hry Jelinekové – z autorčiny téměř hudebně propracované kompozice, která nabírá nejrůznější motivy, zůstávají jen podivné fragmenty.

Společnost je nemravná

RECENZE: A pak přišla Mirna a přinesla s sebou radost i smutek

Samozřejmě že Jelinekové Dílo odporuje běžně užívaným pravidlům dramatiky. De facto nemá děj (pokud si za něj nedosadíme aspoň požár lanovky) ani postavy, které by vůči sobě vstupovaly do jednání a vztahů. Je to nepřetržitý tok textu, jakýsi výron ve velkých plochách, který sleduje několik významových linií. Jednak jde o stavbu mamutí přehrady v Kaprunu, na níž pracovali váleční zajatci a která si vyžádala i lidské oběti. Dále se tu líčí známý požár zdejší lanovky na ledovec, za který nebyl nikdo pohnán k odpovědnosti. Jelineková do toho všeho ještě dokáže zamontovat další motivy – teroristický útok z 11. září, přírodu ničenou lidskými zásahy, maloměšťáctví, xenofobii apod. Vše to lze shrnout do jednoho resumé: současná společnost je nemravná a pokrytecká, vykořisťování člověka člověkem postoupilo do další fáze. Kaprunské kauzy nejsou lokální lapálie, takový je stav Rakouska a celého světa.

Inscenace Dílo.
Inscenace Dílo.

I Bambušek se pokouší zachovat hlavní přednost hry, kterou je až nesnesitelný proud mluvy valící se na diváka, a zároveň tento „textový monolit“ zdivadelnit vlastní imaginací. K tomu by ale potřeboval mnohem víc smyslu pro nadsázku, uvolněnost a ironii. Takhle se vše až příliš zhouplo do roviny úporné agitky. Ani sama Jelineková se nebere tak smrtelně vážně.

Jediný zábavný moment inscenace je sjíždění sjezdovky vybudované na jedné straně hlediště, což se odehraje v prvních deseti minutách. Čtveřice mladých lidí (Dora Bouzková, Tereza Hofová, Jakub Gottwald a Robert Mikluš) se od počátku na vršku rozjásaně baví a tlachá o snových dovolených, jejich heslo je ubavit se k smrti. A jmenují se stejně, prostě dvě Heidi a dva Petrové. Pak sjezdovku párkrát sjedou na snowboardu, dole roztáhnou lehátka a opět plkají u zadní betonové stěny jeviště, která poutá jejich pozornost a zřejmě má evokovat přehradní zeď. Na stěny se začnou promítat staré fotografie ze stavby kaprunské přehrady.

Pak na čtveřici z přilehlé sluje vyskočí čert v ženské podobě (opravdu vervní Magdalena Sidonová), na hlavě má excentricky vyhlížející změť chlupů a místo kopyta má nohu v kýblu s betonem. Dále je tu další pekelník (Milan Stehlík), který zase chodí se svářečskou helmou. Oba pak vyšamponovanou čtveřici podrobí teambuildingu, během nějž si mládež může vyzkoušet, jaké to bylo, když přehradu v Kaprunu stavěli váleční zajatci v krutých mrazech. Tahají hadry a snad stočené matrace a házejí je na betonovou stěnu. Pak to, co postavili, boří, inu jako hravá kůzlátka, jednotlivé části jejich lektury odděluje divoká expresivní hudba. Pak se muži ještě nafouknou jako zápasníci sumo a strkají do sebe – aspoň jeden odkaz na to, jak muži vládnou světu, když už jsme to kritické svědomí světa, že. Ale v podstatě se mohli proměnit v cokoliv jiného a divák by zase měl nad čím dumat. Na závěr jsou nebozí frekventanti kurzu strčeni do kádí s vodou, pěkně v ní máčeni, neřku-li topeni, a pekelníci pronášejí předlouhé ekologické litanie. Čtveřice nakonec vyleze a jde ochotně a radostně zmrznout do ledovce. Přeber si to, diváku, jak umíš.

Bambušek jistě splnil parametry žánru, kterému se říká postmoderní kabaret, a také v něm vrší různé prostředky, znaky a metafory. Kdo to ale má vydržet?

Elfriede Jelineková: Dílo

Překlad: Jitka Jílková

Režie: Miroslav Bambušek

Scéna a kostýmy: Zuzana Krejzková

Studio Hrdinů, premiéra 19. 2.