Už úvodní motto „A Žid není bohatý. A Rus není chladný. A Berlín není Berlín“ varuje, že v tomto textu zřejmě nic nebude takové, jak bychom předpokládali. Někdy je to jeho výhoda (například když má čtenář možnost vybrat si z mnoha vrstev příběhu zrovna tu linii, která v něm zarezonuje, nebo když se může kochat střídáním stylových poloh) a někdy nevýhoda (to v případě, že se začne ztrácet v množství významů nebo za některými pasážemi pocítí afekt, „drogové ‚depri-glamour‘“, jak to výstižně nazvala německá kritika). Vulgarismy střídají poetismy, anglicismy, rusismy, bryskní dialogy, lyrické popisy, existenciální úvahy, momentky z běžného života. Punkový koktejl mnoha barev.
Kat Kaufmannová vypráví příběh šestadvacetileté jazzmanky Izy Levinové, která na začátku devadesátých let přichází společně s rodiči a dalšími sovětskými Židy do Německa. (Sama autorka rovněž pochází z Petrohradu, ve stejné době s rodinou emigrovala do Německa a dnes působí v Berlíně jako skladatelka, fotografka a spisovatelka.) Izy poznáváme v době, kdy zkomponovala svou první skladbu pro divadlo a je osudově zamilovaná do ženatého Timura, který se ale nemá k rozvodu.
Vše může být čímkoli
Hlavní hrdinka se nachází v rozpoložení, kdy by si chtěla „vyndat nejniternější nitro a umýt ho“. Mimo jiné i proto, že intenzivně hledá vlastní identitu, což je pro ni vlivem exilového vykořenění značně obtížné. Je Židovka? Ruska? Němka?
Kniha Kat Kaufmann - Superpozice.
Jak jsou pro ni tyto otázky palčivé, dokazuje i tím, že své migrační pozadí zásadně označuje termínem „migrační popředí“. Odmítá být jednou „z národa obětí“, necítí se být ani Němkou. „This is not home,“ říká své kamarádce Staše a charakter Německa kousavě shrnuje do slov: „Banality, dobré chování a pořádek.“
Rusko je pak pro ni hlavně dětství a minulost. Přesto (nebo právě proto) touží po Timurovi, který je stejně jako ona německý Žid s ruskými kořeny.
RECENZE: ‚Hoď tam granát, vymeť je!’ Zinkoví chlapci vedou krvavou válku |
„Jak to, že tě původ definuje natolik, že se ho nemůžeš vzdát, i když už nikdo nežije? Možná právě proto... A všechno se do tebe zapisuje, ten prokletý lektvar, z něhož všichni vznikáme, to množství událostí, nepřehledný éter minulosti, který nepozorovaně zanechal stopy, nejde je smýt, zbavit se jich,“ dotýká se Kaufmannová ústy své hrdinky tématu, které je vzhledem k současné migrační krizi stále aktuálnější.
Dalším podobně žhavým tématem je vzpoura proti konzumu, stádnosti a především závislosti na systému. Izy rebeluje vůči průměrnosti, „lidem bez přidané hodnoty“, vůči slepé poslušnosti a přejímání schémat – genderových, náboženských i jiných. Z každé její reakce je patrná touha po svobodě, navíc zdůrazněná častými zvířecími motivy (přátelé na oslavě narozenin mají masky zvířat, ona sama svůj vztah s Timurem přirovnává ke psu a vlku). Cítí niternou potřebu postavit se proti všemu a všem, kdo v ní zabíjejí její „tygry a medvědy“, její divokost. A tak s pocitem, že by možná bylo nejlepší „vyhodit celej svět do vzduchu“, chodí po berlínských barech, toulá se městem, pozoruje bezdomovce v podzemce a posedává v kavárnách bohémské čtvrti Kreuzberg.
Pak je při cestě metrem nečekaně postřelena jakýmsi pomatencem, a zatímco do této chvíle byla hranice mezi reálným děním a Izyinými představami rozostřená jen místy, od tohoto momentu se stírá velmi důkladně. V lehce psychedelickém oparu jsou čtenáři předestřeny Izyiny sny o možných variantách její budoucnosti, aniž by měl možnost postřehnout, že jde právě jen o ono „kdyby“.
To vše v intencích myšlenky, která prostupuje celou knihu a připouští existenci paralelních, vzájemně se překrývajících vesmírů. „Všude jen kvanty v superpozici, roztroušené částice,“ jak shrnuje Izy. V souladu s tím si tedy i čtenář může vybrat z mnoha příběhů. Ale skutečně nakonec Izy zjistí, že je těhotná? Těžko říct, když úplný závěr knihy tvoří slova jasně evokující arogantní gesto vztyčeného prostředníčku. Je pravda jen něco, všechno, nebo skoro nic?
Jsou momenty, kdy se autorka nechává až příliš strhnout množstvím všeho, co chce vlastně sdělit. Ve výsledku se obsah i forma často rozpadají do útržkovitých výkřiků a jen obtížně srozumitelného sdělení. Přitom v některých pasážích jasně prokazuje talent pro klasické vyprávění (např. ve vzpomínkách na dětství nebo při popisu návštěvy rodičů a babičky). Její surreálné snové scény mají určitě svoji specifickou poetiku, ale občas zavánějí manýrou. Lidově řečeno, Kaufmannová honí příliš mnoho zajíců najednou. Někdy je méně více.
Kat Kaufmannová: Superpozice Překlad: Jana Zoubková, Vydal Odeon 2017, 248 stran. |
