8. ledna 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Don Juan a Faust. Dvě lidská monstra se střetávají na jevišti

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Christian Dietrich Grabbe: Don Juan a Faust. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Christian Dietrich Grabbe: Don Juan a Faust. | foto: Divadlo U stolu

BRNO Na střetu kontroverzních staví hra Don Juan a Faust, kterou si zvolilo jako jeden ze svých posledních titulů brněnské Divadlo U stolu. Tragédii Christiana Dietricha Grabbeho zde zrežíroval zakladatel scény František Derfler.

Než bude řeč o dvou archetypálních postavách evropské kultury, tedy poživačném Juanovi a rozumářském Faustovi, v Divadle U stolu, podívejme se zpět do historie této scény. Derfler ji ještě jako undergroundovou iniciativu založil koncem roku 1988. O deset let později došlo k zahájení její činnosti na sklepní scéně Divadla na provázku a příští rok – tedy po třiceti letech existence – se Derfler chystá svoji principálskou misi ukončit. Grabbeho text, který v tomto osmičkovém roce oslaví kulatých 190 let od svého vzniku, a také zdařilá inscenace jsou přitom jakoby esencí Derflerova dramaturgického snažení i režijního umu.

Divadlo slova

Derflerova komorní scéna od svého počátku byla a zůstala divadlem slova – básnického, duchovního či dramatického. Často se tady pracovalo s pravidelnými texty či klasickými předlohami, které bylo obtížné inscenovat. Byly totiž často psány zajímavým, ale téměř literárním, a tedy nesnadno inscenovatelným jazykem. Také Grabbeho hra Don Juan a Faust je z velké míry literární drama, kterému vévodí zejména jeho jazyková stránka. Grabbe sám byl velkým obdivovatelem Shakespeara a psal ve verších, které se z jeviště linou i nyní. A diváka tak i nyní v duchu zdejší dramaturgie a scénické poetiky čeká opět něco starého, avšak zbrusu nového…

Christian Dietrich Grabbe: Don Juan a Faust.
Christian Dietrich Grabbe: Don Juan a Faust.

Derfler jako zkušený herec i recitátor ví, jak takovou nesnadnou klasickou materii formálně i obsahově rozžít. Podařilo se mu to nyní i v Grabbeho hře: traktuje její nadčasová témata a ve vizuálně jakoby zaprášeném balení zároveň ukazuje, čím je nám tento příběh zpupně vzepjatého individualismu blízký a dnešní. Derfler na to jde přes básnivý překlad Františka Vrby a také výpravu svého stominutového večera bez přestávky.

Místem děje je Řím a velehora Mont Blanc, kde Faust nechá Ďáblem postavit přepychový palác pro Donu Annu, o niž se přetahuje s Juanem. Skokem se tady ocitáme z jednoho prostředí ve druhém, a to v divadle vždycky není úplně jednoduché. Milivoj Husák prostou scénu vytvořil jen třemi černými bednami a zevnitř prosvětleným jehlanem na pozadí kamenného podzemního sklepa. Derfler umí za pomocí prostých divadelních triků imitovat let Ďábla s Faustem, šplhání Juana a Leporella na Mont Blanc, využívá nástupy herců z publika a ty nejjednodušší prostředky. To aby nezastínil krásu, vtip, hrozivost, ironii, ale i jistou teatrálnost Grabbeho textu.

Herci v kostýmech Sylvy Zimuly Hanákové ponejvíce připomínají až legračně starobylá pimprlata. Všechny ty loutkové reky s barokními okružími, mečíky, pláštíky i velkými plášti se skleněnými drahokamy. A ke všemu mají všichni lehce zabílené papule jako z nějakého expresionistického filmu.

Okouzlující starobylá divadelnost

K tomuto inventáři se přidává lehce stylizované, místy naoko patetické herectví a výsledkem je atmosféra zašlé podsvícené rakvičkárny. Ukázněnost účinkujících, kteří slovo neschovávají ani se neschovávají za ně, tak z výsledku dělá divácký požitek. Je tady dost místa pro naivní, vyhrocenou, ale divácky čitelnou pýchu, pro rouhání, ďábelské pochechtávání nebo pro starosvětskou otcovskou starostlivost či prkennou mileneckou oddanost Dona Oktavia, kterého o svatebním večeru s Annou úkladně připraví o život.

Střet dvou lidských zrůd a neznabohů je v takovém pojetí ubíhající zábavnou a stejně tak i existenciální podívanou. Juan Viktora Skály je hraný jako hormonálně štvaný floutek, stejně jako hrozivý svůdce, který se nezalekne nikoho. Faust Jana Kolaříka je zase zpočátku deklamující mudrc, který uvěřitelně sklouzne od chtění absolutního vědění do pasti absolutní lásky. Oba jsou ve svém kacířském zanícení legrační i hroziví zároveň, oba dokázali najít společného jmenovatele jejich extrémně vyhrocených charakterů a zvládli zahrát časově vzdálené figury jako naše současníky, a ne jako zaprášené typy kulturní historie Evropy. Všech sedm protagonistů má ovšem živý a figury neoklešťující projev. Mistrný je Rytíř, tedy mefistofelským kostýmkem podtržený Ďábel Jana Lepšíka, předpisově ctnostná Anna Simony Zmrzlé nebo Leporello Tomáše Milostného, který v této úloze sluhy využívá to nejlepší z odkazu lidových kašparů.

Derfler opět prokázal, že podobně přichystané kusy, které čerpají z bohatosti jazyka a myšlení, z básnivosti slova a poctivého divadelního kumštu, nás nepřestanou bavit, dojímat a děsit zároveň. V jejich naoko starobylé divadelnosti totiž dnes poznáváme sami sebe.

Christian Dietrich Grabbe: Don Juan a Faust

Inscenační úprava a režie: František Derfler

Divadlo U stolu, CED Brno, premiéra 3. 12.

Luboš Mareček, divadelní publicista
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz