„Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí,“ psal ve svých Slezských písních básník Petr Bezruč. Svou syrovou básní složil přímou poctu hornictvu. Režiséra Davida Ondříčka můžeme teď právem považovat za Bezručova nepřímého nástupce. Ondříčkova Dukla 61 je totiž působivá ve své syrovosti a střídmá ve svém emočním ždímání. Lepší poctu si horníci snad ani nemohli přát.
Tragédie na dole DuklaUdálost, při které zahynulo 108 horníků, se stala 7. července 1961. Jeden z havířů nevědomky zavadil o spouštěcí mechanismus dopravníkového pásu. Ten běžel dlouho bez dozoru a vznítila se mu guma. Dispečink nedbal na podezřelý smrad a kouř a hasiči se na místo dostali až pozdě. Vedení dolu nakonec, ve snaze zastavit šíření požáru, ucpalo chodby. Tím odsoudilo všechny, kteří nestačili utéct, k smrti. |
Příběh o největší důlní katastrofě v naší historii je pevnýma nohama ukotven v podobě rodiny Šlachtových. Matka Marie (Martha Issová) je poněkud staromódní žena, která nechápe muže a jejich svět. Otec Marek (Marek Taclík) je zase zasloužilý havíř, který chce pro svého syna Petra (Oskar Hes) jen to nejlepší. Synáček ale rodině radost neudělá, když si ještě před maturitou dovede domů těhotnou přítelkyni Janu (Antonie Formanová). Synek tak musí chtě nechtě také sfárat, aby svou budoucí rodinu uživil. Rodinné drama funguje na jedničku hlavně díky skvěle zemité Marii Marthy Issové. Herecké výkony jsou ale obecně v Dukle 61 na velmi vysoké úrovni.
Zatímco první díl je tedy spíše sondou do nelehkého života hornické rodiny, druhý už je téměř čistokrevným thrillerem s efektivní gradací. Celé dva díly jsou protknuty náznaky, že k tragédii dojde. Když havíři o smrti na směně žertují, divákovi v předtuše věcí budoucích tuhne úsměv na rtech. Závěrečná katarze pak sice přichází očekávaně, ale o to zdrcující dopad na diváka má. Tím spíše, že se scenáristům Jakubovi Režnému a Matěji Podzimkovi podařilo vystříhat se zbytečného emočního patosu, jaký s oblibou používají v popisu katastrof třeba hollywoodští scenáristé. Příkladem toho může být prostá scéna, kdy vedoucí Dukly odstraňují ze směnové nástěnky visačky mrtvých horníků a předčítají si navzájem jejich jména. Divákům tak nejsou emoce téměř násilně tlačeny.
  |
Černé zlatoČeská televize zároveň s filmem uvádí i dvoudílný dokument Černé zlato. Ten pátrá právě po osudech horníků a jejich rodin. Používá k tomu archivy i vzpomínky pamětníků. autoři: B. Kopecká a J. Režný. |
Mottem „z Pražáka Ostraváka neuděláš,“ by se dala shrnout jediný výraznější problém Dukly. Ve filmu, kde je díky ostravskému zasazení „přecypováno“, působí hraný přízvuk nepřirozeně a teatrálně. Zavání to až určitou stereotypizací. Nejslyšitelnější je to u postavy Jiřího Langmajera, který se nadto narodil v Plzni a jeho ostravská dikce tahá za ucho. Pokud se ale neurazí obyvatelé Ostravy, tak kdož jsme my, abychom si stěžovali?
Klaustrofobická hra se světlem a pohybem. Tak by se dala zjednodušeně popsat skvělá kamera Marka Dvořáka. Záběry na důlní šachty jsou sporadicky osvětlené, kamera kmitá a lidé plynule vstupují a vystupují ze záběrů. Právě tato dynamika (patrná hlavně u sestupů důlním výtahem či úprku od neštěstí) spojená s přesvědčivými hereckými výkony dělá z Dukly jeden z nejnaléhavějších filmů poslední doby. Přispívá k tomu i vybalancovaný hudební podkres, který ve zvláště vypjatých chvílích dokáže zdvořile utichnout a nerušit.
RECENZE: Britannia. Hra o trůny se o své prvenství rozhodně strachovat nemusí |
Zatím je asi předčasné mluvit o televizní události roku. Česká televize se nicméně vytasila s profesionálním dílem s takovou výpovědní hodnotou, že by byla škoda ho nevyslat do světa, aby všude viděli, čím si čeští havíři v roce 1961 prošli. Bude zajímavé sledovat, s čím Ondříček přijde pro svůj film o Emilu Zátopkovi, který připravuje nyní. Laťku sám sobě nasadil hodně vysoko.
