V čem tkví jedinečnost Massiniho scénáře? Dynastie je hra, která s přesností vivisekce otevírá útroby americké historie a kapitalismu. Je ale také nezvyklá co do formy, její dlouhé, až prozaicky působící pasáže nejsou připsány ke konkrétním dramatickým figurám. Režisér je tady dirigentem, který určuje, kdo a co bude říkat a hrát, proto také žádná dvě nastudování nemohou být totožná. A navrch si představte, že tato velkolepá rodinná sága překlene více než půldruhého století. A těch scenáristických aktiv je tady mnohem více: scénář má opravdu nezvyklou epickou poetiku blížící se až Brechtovi, jedinečným způsobem je tady zpodobněn fenomén židovství a jeho podnikatelské invence.
Od drogerie k bankovnímu impériu
Inscenace režírovaná Michalem Dočekalem dostala název Dynastie s podtitulem Lehman Brothers. Výsledkem je výtvarně nápaditá, režijně vynalézavá a herecky nesmírně svižná či svěží tříhodinová inscenace. Postavy několika generací Lehmanů a desítek dalších postav si v Huse na provázku rozdělilo šest herců a jedna herečka a všichni své úkoly zvládají na výbornou. Začíná se v roce 1844, kdy první z trojice bratrů Lehmanů, synů německého obchodníka s dobytkem, přijíždí do Nového světa, aby zde v Alabamě založil obchod s drogistickým zbožím. Posléze projdete všechny klíčové body amerického hospodářství, u všech totiž Lehmanové už jako movití bankéři stáli. Nejde ale o nudný historický výklad, vyprávění bezmála ve volném verši má švih, jen pramálo tradičních dialogů, ale nadmíru vtipu v jistých repeticích a je nesmírně napínavým obrázkem amerického kapitalismu.
Dočekal inscenuje jen polovinu rozsáhlého textu, aniž by to sdělení či výsledný obrázek jakkoliv poškozovalo či deformovalo. K úspěchu razantně napomáhá jednoduchá scéna, jak ji stvořil Dragan Stojčevski. Výtvarný koncept tady totiž prodlužuje vtipnou režii, která zase nijak nepřebíjí důležité slovo. Ono velké historické plátno se tady doslovně kreslí na papírové pruhy na horizontu vyprázdněného jeviště. Na něm je všech šest aktérů a jedna interpretka v černobílých westernových oblečcích neustále přítomných, to aby zahráli vždy nějakou ústřední postavu dynastie a vedle toho ještě mnoho epizodních rolí.
Draví chlapi, podružné ženy
RECENZE: Racek. Anton Pavlovič Čechov není povinný |
Na papír na pozadí se kreslí, píše, tiskne, stříká sprejem nebo se z něj přímo vylupují další vedlejší postavy. Jindy se trhá, muchlá a deformuje. Všechny tyto „akce“ ovšem podtrhují a dokumentují slovní doprovod, podobně jako významotvorná a výtečná hudba Ivana Achera, který přivádí často názvuky židovského klezmeru. Hraje se tu nejen o dědictví předků, ale také o pokroku vedoucím tuto jedinečnou famílii vpřed. Jde o kombinaci muziky ze záznamu i té živé, vníž s housličkami au klavíru vyniká Tereza Marečková v mužské roli. Právě draví chlapi jsou tady totiž hlavními postavami a podružné ženy se klidně mohou v siluetách kreslit na papír nebo odbýt rychlým nasazením dámské paruky.
A právě onen epický rozměr vyprávění i režie drží všechny aktéry v bezpečné vzdálenosti od přílišného prožívání a emočně přepjatého demonstrování skutečných historických postav, které tady často přímo na scéně umírají. A všichni jsou opravdu skvělí, ukazují, že Provázek má výtečné herce, jen je potřeba s nimi zajímavě pracovat. A to je jakoby přidané poselství inscenace v bouřlivých časech této scény, kdy abdikoval stávající umělecký šéf Vladimír Morávek a očekává se bezvládí a hlavně někdo, kdo udá nový směr.
Dočekalova zdařilá inscenace tak přišla v neskutečně důležitý čas, vyplnila jisté vakuum. Dynastie je vtipná, obrazová, nápaditě pracuje s výtvarnou i jevištní zkratkou. Plyne lehce, ale její vážný obsah je přístupný, srozumitelný a nezatracený. Je velikou ságou o tom, jak na jedné straně stojí tvrdá práce, snaživost těchto bílých chlapů, ale také jejich lačnost, která chce mnohdy požrat skutečně vše. Bez nadsázky se dá říci, že jde o nejpovedenější titul sezony, který má šanci se stát dlouhodobým diváckým hitem.
