RECENZE: Foxtrot. Život jako tanec na místě v podmanivém dramatu

Foxtrot je tanec, při kterém se tanečník vrací na místo, odkud vyšel. Foxtrot je název kontrolního stanoviště, kde čtyři izraelští mladíci tráví vojenskou službu, při níž se nudná absurdita může vlivem automatizované propagandy kdykoliv změnit v tragédii.

Foxtrot se jmenuje i nový film Samuela Maoze, který tento týden obohatil nabídku českých kin. Vystudovaný kameraman a zkušený producent Samuel Maoz celovečerně debutoval po čtyřicítce, vzpomínkou na svou válečnou zkušenost Libanon. Klaustrofobní protiválečné drama natočené z perspektivy vojáka v tanku v roce 2009 vyhrálo Zlatého lva na benátském festivalu.

Loni přijel izraelský filmař do Benátek znovu se svým druhým celovečerním snímkem. Tři kapitoly v různých tónech vyprávějící o životních kruzích, ironiích osudu, vině, ztrátě, apatii z rutiny a absurditě vojenského myšlení na festivalu opět uspěly. Foxtrot získal Velkou cenu poroty, v soutěži čítající i Tři billboardy kousek za Ebbingem se porotě vedené Annette Beningovou víc líbil už jen pozdější oscarový vítěz Tvář vody.

V Izraeli snímek vyhrál osm domácích filmových cen Ophir, a stal se tak národním kandidátem na Oscara, ačkoliv ministryně kultury Foxtrot označila za zostuzení „nejmorálnější armády na světě“ a příklad počinu, který by neměl od státu dostávat finanční podporu.

RECENZE: Ztratili jsme Stalina. Příběh hrstky mocných, ale vystrašených mužů

Podobné výbuchy zlosti konzervativních politiků, kteří kritizují dílo, jež většinou ani neviděli, můžou pro diváky sloužit spíš jako doporučení a znak, že se do kin dostal snímek provokující k vlastnímu myšlení. Foxtrot víc než politickou kritiku nabízí fresku života plnou symbolů a metafor, předloženou s narativní vynalézavostí a vizuální podmanivostí.

V první části Maoz hlavního hrdinu, padesátníka Michaela (skvělý a charismatický Lior Aškenazi), uzavírá pomocí detailů i nadhledů nepřehlédnutelné kamery Giora Bejache a přesného rámování záběrů v klaustrofobní surrealitě bublajícího protestu, hněvu a zoufalství. Armáda mu přišla oznámit, že jeho syn zemřel, a začala ho okamžitě tlačit do kafkovské procedury plánovaného truchlení. Pak přijde na řadu absurdnější, energická epizoda ze stanoviště uprostřed ničeho, kde se kontejner s postelemi čtyř znuděných mladíků potápí do bahna. Frustrovaní vojáci, kteří místo holky dostali do rukou pušku, jsou naučení, že velbloudy mají přes závoru pustit hned, Araby až po zdlouhavé ponižující kontrole. Jejich vybavení je zastaralé jako mentalita národa neustále čekajícího na nepřítele.

Po výmluvné komiksové vsuvce satiricky rekapitulující životní příběh rádoby sebevědomého ztracence, bývalého vojáka Michaela, muže od mládí zaslepeného svými přáními, následuje část třetí. Ta nejsmutnější, v níž Michael dotančí na začátek (a vysvětlí název snímku), i ta nejméně výrazná. Obraz i narace se uklidní do běžnějšího psychodramatu, jež postrádá vynalézavost a sílu předchozích minut, i proto v něm všudypřítomné metafory vystupují jako nutkavá snaha poeticky se vyjadřovat k několika těžkým tématům najednou.

I přesto, že závěr neposkytne očekávanou katarzi, celý Foxtrot je viditelně promyšleně strukturovaný (samozřejmě podle kroků foxtrotu) a mnohovrstevnatý film, v němž má každý detail svůj význam. Kde se magický realismus mění v noční můru a rodinné drama o nejtěžší ztrátě přerušuje absurdní fraška. Kde osud jednoho otce, jenž se nechtěl vyrovnat se svými chybami, může reprezentovat stav většiny společnosti. Kde oficiální zprávy nemusí být pravdivé a jednu kresbu si každý může interpretovat podle vlastního traumatu. Tanec plný pořád stejných kroků, které vás nikam nedovedou, je vyčerpávající a bezvýsledný jako nikdy nekončící válečný stav. Sledovat, jak Maoz vypráví o tom všem s takovou urgencí, jemností a pronikavými, ač místy křiklavými a doslovnými symboly, je docela fascinující zážitek.