Náklaďáky drog i zástupy fanynek. Vyzkoušejte si, jak dobře znáte Guns N‘ Roses |
Guns N’ Roses začali na minutu přesně a úvodní nápor It’s So Easy mohl zapůsobit ještě úderněji, kdyby jeho vyznění trochu nepokazil nevyrovnaný zvuk s utopeným Axlovým zpěvem. Zvukové poměry se naštěstí zvukařům brzy podařilo umravnit. Axl se navíc maximálně poctivě snažil o komunikaci s publikem, rozuměl jsem správně jeho češtině „čchepované phívou“?
Nepřekvapilo, že největší nadšení budily spíše nejstarší repertoárové položky než novější repertoár z alba Chinese Democracy, byť třeba právě baladu Sorry (první v sérii přídavků) předvedl Axl s ozvláštním zaujetím i technicky precizně. Publikum zvláště ožilo díky hybným hitům z konce 80. a počátku 90. let Welcome To The Jungle, Rocket Queen, You Could Me Mine, My Michelle či „pískací“ baladě Patience. Guns našli prostor i pro Civil War, protiválečnou píseň původně z roku 1990. I se zdůrazněním, že všechny války jsou vlastně občanské, protože jsme všichni občané jednoho světa.
  |
Potlesk pro Slashe
Když zpěvák po písni Coma představoval kapelu, ozval se mimořádně hlasitý potlesk v momentě, kdy jmenoval kytaristu s ikonickým cylindrem na hlavě. Je jasné, že právě přítomnost Slashe znovu dodala Guns N’ Roses na důvěryhodnosti. Slash první sólové okénko zahájil poklonou, když zahrál v rock’n’rollovém stylu Chucka Berryho. Poté, jako obvykle, procítil svoji oblíbenou melodii Speak Softly Love z filmového Kmotra.
Po pravdě, Slashovi několikrát nástup sól, intonačně i dynamicky, nevyšel. Například v Live And Let Die či November Rain. Šlo ovšem o nepodstatné drobnosti. Po hráčské stránce byl vlastně přesnější a v sólech možná i nápaditější (ale jde o čistě subjektivní pocit) druhý kytarista Richard Fortus, který s Guns hraje od roku 2002. Což samozřejmě není vůbec nic proti Slashovi, který do téhle kapely patří, autorsky se podílel na jejích klasických písních a z celkového hlediska předvedl výbornou práci a „plné nasazení“. Právě jeho bluesrockový feeling dává skupině „grunt“ a prožitek je v bigbítu samozřejmě víc než akademická přesnost.
Hlasitý aplaus si vysloužil také další z členů klasické sestavy Guns N’ Roses, baskytarista Duff McKagan, který se stejně jako Slash loni znovu přidal ke kapele. To když ve svém sólovém okénku zazpíval, trošičku falešně, ale s nepředstíranou vervou, cover-verzi vypalovačky Attidude z repertoáru punkových Misfits.
Pocty a předělávky
Kapela často oživovala autorský repertoár převzatými skladbami. Krom těch, které úspěšně natočila už v dobách největší slávy, jako je McCartneyho „bondovka“ Live And Let Die či Dylanova Knockin‘ On Heaven’s Door, se hlásila třeba k The Who. Axl samozřejmě připomněl svoje působení v AC/DC a podruhé dal v Letňanech k dobru Whole Lotta Rosie. Navíc si kapela často hrála s instrumentálními citacemi. Slash a Fortus si k sólové souhře vybrali melodii Wish You Were Here od Pink Floyd. Na ni navázala instrumentální dohra z Claptonova evergreenu Layla, ve které si Axl sedl za piano.
Nejpůsobivější předělávkou večera se ovšem stala Black Hole Sun z repertoáru Soundgarden, pocta nedávno zesnulému frontmanovi téhle kapely Chrisovi Cornellovi. Guns se do balady opřeli s ohromným citem, ostatně Cornell patřil k jejich přátelům. V roce 1992 hráli Soundgarden před Guns N’ Roses také u nás na Strahově, vzpomínáte?
Nakonec šlo o poctivou rockovou zábavu. Předkapely důstojně ukrátily čekání na hlavní hvězdy, byť zpěvačka Jesse Jo Stark se na velké scéně trochu „ztrácela“ a zkušení poprockeři Biffy Clyro sice davy zvládají, ale menší sály jim sedí víc. Guns N’ Roses s gustem překročili „policejní hodinu“ a předvedli více než tříhodinový, energeticky neošizený koncert. A nechyběla ani trocha efektní pyrotechniky.
