Heslo Všechnu moc imaginaci, převzaté od revoltujících francouzských studentů a stávkujících dělníků při májových nepokojích roku 1968, vzlíná z Hábovy koncepce opakovaně. Ta ovšem ve finále už není natolik obrazoborecká, jak zpočátku hlásá a činí. Už Dostojevskij pociťoval, že Bůh, kterého lidé ze světa vytěsnili a který by je mohl spasit, neexistuje. Očekávat tedy i do budoucna jeho příchod představuje zajetí v jakési bezduchosti. Z ní nás může vyvést pouze osvobozující moc, která vychází právě z tvořivé imaginace. I tak se dá číst ideologie tohoto stočtyřicetiminutového večera hraného na jeden zátah.
RECENZE: ADHD La Putyky. Cesta do hlavy těch, kdo jsou ‚jiní‘ |
Imaginaci ve svojí verzi Hráče vidí režisér Hába přes dekonstrukci textu, k němuž dodává komentáře a na ty ještě přivěšuje mnoho až nečekaných významů. Hodně se tady mluví o kapitalismu (šibalsky a okatě se však opakuje, že právě o něm tato inscenace není), hodně se tady mluví o drůbeži (hlavní hrdina odehraje velkou část večera v kuřecím trikotku) a hodně se mluví o metaforách (na jevišti je díra plná bahna odkazující ke špinavosti rulety, v níž můžete být oškubán jako kuře).
Rozežírající moc kapitálu
A tak je vzpoura hlavního hrdiny Alexeje, propadlého ve finále hazardu, tady zejména vzpourou proti systému (rozuměj kapitalistickému), aby se ve finále došlo k tomu, že je to nemožné. Svět bez kapitalismu je totiž něco jako představovat si nepředstavitelné. Určitě i toto (ve finále místy až nechtěně legrační a umluvené) implementování anarchisticky levicového pohledu do díla klasika lze vyhodnotit jako sympatickou drzost; jenže ona postupem času přestává fungovat. Spojování myšlenkových konstrukcí divadelníků se spisovatelem je časem kolovrátkové a v závěru už nefunguje. Kapitalismus – totiž slovy inscenátorů – planetu i civilizaci uvádí do autodestrukce stejně, jako to s hráčem dělá hazard. Formálně tyto myšlenky a prohlášení o rozežírající moci peněz a kapitálu Hába traktuje epickým brechtovským divadlem.
Ze začátku ještě ve scéně Dragana Stojčevského večer vtipně odsýpá. Na pozadí velkého plakátu z amerického westernu, na němž si muž chce prostřelit hlavu, je postaveno pódium z dřevotřísky „znamenající svět“. Na scénu vstupuje Dalibor Buš jako Alexej a mění své herecké perspektivy. Ironicky a s náležitým odstupem komentuje literární příběh Hráče, nebo jej hraje či si na něj hraje a ve zcizovaných replikách jeho snažení a myšlenky glosuje. Bušovy komentáře jsou v ich formě, což tady správně přiléhá k vyprávění románového hrdiny, který si píše zápisky. Buš navrch materializuje Hábovu fascinaci německým divadlem i Brechtem. Ze své role se místy doslova vysvléká. Čtenáři, rozuměj: herec odehraje část představení zcela nahý.
Babička v kasinu
Šokantnost gesta ale brzy vyšumí, i díky opakovanému upozorňování na provokativnost předváděného. Ironizuje se bída přetučnělého kapitalismu bez budoucnosti pro jedince i lidstvo. Nutno dodat, že strukturovaný Bušův projev s prvky jedinečné autorské komiky a (sebe)ironie patří k velkým kladům večera s poněkud násilnými metaforami.
Zbytečně dlouhý večer má však i svá silná místa. Divadelně nabitá a vydařená scéna babiččiny návštěvy kasina přivádí k myšlence, proč svoji poetiku režie nenapájí spíše tímto způsobem než pomocí přepjatých parabol.
Hába se svůj sympatický vzdoropohled snaží přitvrdit hudbou Jindřicha Čížka, který pro Hráče složil řadu podvratných songů v duchu Sex Pistols, ironicky balancujících mezi punkem a popem. Jisté napětí večera vzniká z kontrastu prosté scény a naoko nóbl blyštivých kostýmů Adriany Černé.
Provázkovský Hráč je vlastně ta kový kočkopes, chvíli mňouká, chvíli (nejen na kapitalismus ironicky) štěká, ale díky vnějškové mnohomluvnosti a překombinovanosti zase tolik pokousaní nebudete.
Podle F. M. Dostojevského: Hráč Překlad: Ruda Havránková Scénář a režie: Michal Hába Scéna: Dragan Stojčevski Kostýmy: Adriana Černá Hudba: Jindřich Čížek Divadlo Husa na provázku, premiéra 23. 11. |
