RECENZE: Já, Tonya. Filmová krasojízda zostuzené bruslařky za vlastním zničením

VIDEO: Ikonické momenty zimních Her: Ustála ‚atentát‘ soupeřky a získala stříbro

O víkendu se na Oscarech střetnou dost odlišné snímky, v nichž se nicméně objevují podobné motivy. Novinka Já, Tonya pojednává stejně jako chladně elegantní Nit z přízraků o toxické romanci a s empatickou Lady Bird má společné téma vztahu matky s dcerou. 

Snímek Craiga Gillespieho se ovšem na rozdíl od svých konkurentů na své postavy dívá zpod černých brýlí cynické komedie, maskujících monokl a smutné srdce. Skutečný sportovní skandál z roku 1994 využil k ukázce následků citové deprivace a bulvárního i buranského chování k druhým.

Na rozdíl od Niti z přízraků aLady Bird mezi třemi oscarovými nominacemi pro snímek Já, Tonya chybí ta za nejlepší film. Což je škoda. Novinka australského režiséra, který zatím nejvíc zaujal malou křehkou romancí s Ryanem Goslingem a nafukovací pannou Lars a jeho vážná známost, předvádí zábavnou volnou jízdu. Duchaplnou, svěží a bujnou ve stylu dřívějších oscarových kandidátů Sázka na nejistotu, případně Vlk z Wall Street, jež před čtyřmi lety proslavil představitelku Tonyi, Australanku Margot Robbieovou.

Když jsi naštvaná, bruslíš nejlépe

Tonya Hardingová jako první americká a druhá světová krasobruslařka skočila na závodech trojitého axela. Veřejnost si ji ovšem víc pamatuje jako ženu namočenou do útoku na svou kolegyni a soupeřku Nancy Kerriganovou před olympiádou v Lillehammeru. 

RECENZE. Nikdys nebyl. Kladivem se dá bojovat proti prohnilosti světa

Film svou zesměšňovanou a nenáviděnou hrdinku rehabilituje, když ji spíš než jako bezohlednou káču zobrazuje jako oběť svého okolí a vlastní nevyzrálosti. Fanoušci Kerriganové tak mohou protestovat, že jsou na Hardingovou filmaři moc mírní (a ještě ji s sebou berou na události jako předávání Zlatých glóbů). Já, Tonya ovšem není dokument, ale portrét osoby, která se nedokáže zbavit skvrn z prostředí, v němž vyrostla.

Nejde jen o její domácky ušité kostýmy s mašlemi či kožešinový kabát z králíků, za které se jí snobský krasobruslařský svět směje. Jako dítě citově okoralé, sebestředné matky, která ji vychovávala podle hesla „když jsi naštvaná, bruslíš nejlépe“, Tonya vyrostla v ženu, která nic jiného než pokřivené blízké vztahy nezná. Tak se do jejího života dostane další nemajetný buran s vlastními ambicemi, budoucí manžel Jeff Gillooly (Sebastian Stan, dosud nejznámější jako Winter Soldier z Avengers). A s ním i jeho ještě pomatenější kamarád, jenž si vsugeroval, že pracuje pro tajnou službu.

Režisér Gillespie a scenárista Steven Rogers film vypráví jako směs flashbacků s pseudodokumentárními zpověďmi přímo do kamery založenými na „neironických, divoce protichůdných a naprosto pravdivých“ výpovědích hlavních osob případu. Tonyin pohled sdílí nejvíc, což ale neznamená, že by k ženě, která až příliš často opakuje „to nebyla moje vina“, zůstali nekritičtí. Flashbacky někdy rozporují současná tvrzení, jindy Tonya přímo ve scéně vzpomínky svého manžela popírá chováním, které právě předvádí. Nad tragédií zpackaného talentu, neřešených traumat a nepřijetí rodinou ani společností, do jejíhož obrazu idolu se Tonya nikdy neuměla ani nechtěla vměstnat, se divák může dobře bavit. Sůl v nezahojené ráně však pocítí i on.

Tonya Hardingová (Margot Robbieová) okouzluje. Snímek Já, Tonya (2018). Režie: Craig Gillespie.

Přítomné excentriky filmaři pozorují se směsí výsměchu, nevěřícného údivu a znepokojení, jejich násilné činy tu nikdy nepůsobí jako neškodná fraška. Jejich eskapády skládají portrét buranské společnosti, která se neohlíží na druhé a nepochybuje o vlastních názorech. Jejím až absurdně absolutním zástupcem je neustále kouřící, klející a mračící se paní Hardingová, kterou oscarová favoritka Allison Janneyová drží nad hranicí karikatury krkavčí matky. Nominaci na nejslavnější filmovou cenu získala také Margot Robbieová, všemi duševními i tělesnými silami položená do komplexní postavy Tonyi, a střihačka Tatiana S. Riegelová. I díky ní děj ubíhá v tempu popových songů z nabitého soundtracku a skoky v čase a filmové piruety kolem reálných událostí, často bláznivějších než fikce, nepostrádají technickou přesnost.

Já, Tonya osudu zúženému bulvárem a miliony lidí, kteří ho sledují, na skandální vtip o bizarním pokusu o slávu, vrací důstojnost a kontext. A baví víc než olympijská krasobruslařská exhibice.