Zvláštní název knížky vychází z originálu a podobně jako v něm je poetickou obdobou názvů čtyř ročních období, ostatně překladatelka Alice Hyrmanová McElveen tu odvedla skvělou práci. Příběh dvou vyděděnců, osamělého a od dětství citově strádajícího muže a týraného psa Jednooka je tedy rozložený do doby jednoho roku. Sedmapadesátiletý Ray, kterého okolí považuje za retardovaného, žije sám v domě po svém otci ve městečku na pobřeží. Kvůli lhostejnému a tyranskému otci nechodil do školy a nedokáže žít ve společnosti. Je zmítán strachy – z lidí, uniforem, nečekaných situací, věcí, ale když si po otcově smrti v útulku pořídí psa, až zoufale k němu přilne. Oba, muž a jeho pes, jeden opřený o druhého, rozrážejí své strachy, smutky, izolaci, Ray vede k psovi monolog, přemýšlí nahlas a společně putují krajinou.
U Baumeové je podstatný jazyk, nádherně poetické obraty a přirovnání, Rayovy úvahy se vinou jako básnivá řeka a scénické zpracování je pobídkou pro fantazii, pro elementární, tvořivé herectví, které doslova z ničeho vytvoří dramatickou situaci, rozvine asociace. Přesně takhle Salzmannová k textu přistupuje, část textu odehraje sedíc u stolu s umělohmotným ubrusem. Zprvu jen kradmo, nesměle pokukuje po imaginárním psím nalezenci, utkvěle hledí do jednoho bodu.
V utahané teplákové soupravě, všude kousky lepící pásky jako výraz životního provizoria, pořád něco oblepuje, omotává. Nervózně si stříhá jídlo i ubrus, pak se zase jako v noční můře přitiskne ke sloupu a choulí se v kuželu světla, komicky jí vyklouzne dlouhý spletený cop. A přicházejí chvíle nepoznaného štěstí, uvolnění, tančí, doslova lítá po neexistující pláži s neexistujícím psem.
Čermákové režie v nejlepším slova smyslu slouží hereckému výkonu, především dbá na sevřenost jevištního tvaru. Světelné změny a zvuky kompozici zajímavě pointují tak, aby se stále nad vším vznášelo napětí, zlá předtucha, která se musí naplnit. V druhé půlce textu dvojice prchá z domu a podniká dlouhou cestu. Přespává v autě uprostřed lesů, kde pes cítí pach zvířat a celá scéna se úžasně zhmotňuje, skoro divák cítí křídla prolétající sovy, která podle Raye ohlašuje smrt.
Dramatizace Matěje Samce zachovává epický charakter novely předlohu zbytečně nedrtí, jen ji obratně člení a rozevírá pro dramatické situace. Slovo se tu tak obohacuje o další akcenty a Salzmannová spisovatelčin styl výborně vystihne, nesnaží se dojmout ani lyrizovat a ulpívat, je věcná až dokonce lehce sarkastická. Někde vespod ale také neustále zaznívají tóny zoufalství, které se mění ve smíření, snad i katarzi: postava Raye v jednoduché a výmluvné metafoře v závěru smířená bezbolestně splyne se vším, co ji obklopuje...
