RECENZE: Kleopatra Petra Kolečka. Drusus, Servilus, nebo jiný pí..s

Kolečko není v parafrázování klasických námětů žádný začátečník, vA Studiu Rubín takhle postupně uvedl několik hrdinek – Salome, Médeiu a Maryšu. Salome byla asi nejlepší, ale třeba už v Médeie se objevil problém, s nímž v podstatně horším rozlišení zápasí i Kleopatra. Autorovi se opět nedaří postavit do kontrastu historicky známé osudy Kleopatry, které jsou vzrušující, tragické a mají určitou velikost, se směšností, trivialitou a zjednodušováním dneška. Pouze na Kleopatru atributy dneška navěšuje, aniž by z toho cokoliv vyplývalo. Je to prostě sitcom z doby faraonů, v kterém se podle pravidel žánru vyrábí pokleslý humor. A také se hodně a křečovitě sprosťačí, Kleopatra mluví jako dlaždič, zvlášť si v tom libuje, hovoří-li o sexu, jelikož je samozřejmě obrovsky smyslná a lačná.

A pyramidy postavili ufouni

Kolečkova popově lascivní, přímočará a poněkud nymfomanská vládkyn ě považuje chlapy vesměs za podřadný druh. V Egyptě jsou prý sice pěkně opálení, ale zase chodí všichni v žabkách, takže splývají, taková hnědá skvrna v žabkách. Ani na ty pyramidy by se nezmohli, ty přece postavili ufouni. Hodně se tu mluví o alexandrijské knihovně a dojde i na chudáka Sinuheta. Kolečko prostě neváhá stláskat všechno, co mu přijde pod ruku, ale je to jen odlesk jeho bývalé vtipnosti a vynalézavosti.

RECENZE: Pozdě na hněv. Odplata za studena je servírovaná na La Películe

Kleopatra nemá valného mínění ani o Římanech, vždyť je to nakonec jedno, „Drusus, Servilus, nebo jiný píčus,“ praví rozšafně. Litanie na neschopné muže jsou hlavní náplní jejích promluv, dále jí cuká pod okem, když se jí chlap líbí, a pořád se šminkuje. O půvabu a vnadnosti Jitky Čvančarové není pochyb, ale herečka nepředvádí o mnoho víc než sošné pózy, které má zpracované hned v úvodu, kdy opakovaně kyne davu a diváci jí učenlivě tleskají. Text jí plyne přes rty tak nějak kostrbatě, divák má pocit, jako by se do té monstrózní smyslnosti a velké srandy nutila.

Michal Malátný se rozpomněl na svou původní profesi herce a snad to ani neměl dělat, jeho výkon je hlavně důkazem, že zapomenout lze všechno, i dramatickou průpravu. A hlavně jevištní mluvu. Ovšem je to oblíbený popový zpěvák a divákům ke štěstí stačí, když se zjeví jako připitomělý Ptolemaios ve zlatých šortkách a zlaté bundičce. Ptolemaios mizí ze světa, ale Malátný se vrací coby vojensky řízný a mužný Caesar v maskáčích a s kytarou v pytli. Kleopatra s ním radostně opéká buřty na propan-butanu. On pak zabije medvědici pěstí, a ještě ji podojí, čímž si vládkyni navždy získá.

Že už těch konin bylo dost? Ale kdeže, ještě je tu Marcus Antonius v sáčku a s naprogramovanou bitvou u Aktia. Pak se ovšem sitcom mění v melodram s pomocí srdceryvného dueta a konec obstará jak známo had. Režie Ondřeje Pavelky jde ruku v ruce s místy infantilním humorem, Pompeiova uříznutá hlava jezdí na elektrickém autíčku, pořád se popíjejí plechovky piva, Kleopatra se aranžuje mezi nafukovací krokodýly, kamarádský had Jeníček je přetržen buranem Markem Antoniem a vzápětí uzdraven. K tomu jak v Matrixu po stěně na horizontu „tečou“ hieroglyfy a vepředu se tyčí podsvícená prosklená bedna (scéna Jaroslav Bönisch), kde se na závěr Kleopatra nechává přátelsky, leč smrtelně obtáčet hadem.

Autor i režisér určitě naplnili premisu dneška ubavit se k smrti. Ale co z to, že?