RECENZE: Křehkosti, tvé jméno je nejspíš muž

Jak naznačily už reakce na premiéře, nová inscenace bude určitě velmi divácká, i proto, že svým způsobem dává nahlédnout do zákulisí, do herecké kuchyně. Pět dam – Iva Janžurová, Taťjana Medvecká, Jana Preissová, Eva Salzmannová a Johanna Tesařová, které se tentokrát na jevišti neskrývají za postavy, ale jsou převážně samy za sebe, baví svou vervou, odstupňovanou sebeironií, stejně jako nadhledem, roztomilou naivitou, divošstvím, senzitivitou i nejistotou, potažmo křehkostí, kterou ale spíše jen tušíme – žádná poloha pro ně není problém. Každá je jiná a přece nacházejí společnou řeč. Představují se i jako herecké typy, do kterých byly někdy vmanévrovány i proti své vůli, nebo jsou charakterizovány určitou rolí, která je pro ně typická. Iva Janžurová je zde jako dramatická umělkyně typu Sarah Bernhardové s pavími pery na hlavě a legračně se vyrovnávající s věkem, Taťjana Medvecká v kalhotách a s bičíkem je zosobnění agility a neklidu, Eva Salzmannová jako vznosná heroina v zelenostříbřité róbě a botách s vysokými „štamprlovými“ podpatky, která ovšem proti svému zaškatulkování celý život bojuje, a jak může, narve se do tenisek a bundy. Jana Preissová je neznámo proč navlečená do kostýmu tanečnice flamenka s rudou růží ve vlasech, což tak nějak kontrastuje s tím, jak je domácká a pořádkumilovná, neodlučuje se od kbelíku a koštěte. Johanna Tesařová s dlouhými rozpuštěnými vlasy je rozená královna, impozantní tragédka.

Křehkosti, tvé jméno je žena v Národním divadle. Herecký koncert velkých dam.

Je tu ale nepřehlédnutelný problém: těžko přijmout, že šéf činohry ND tak sebejistě zahazuje příležitost sáhnout trochu hlouběji do složitosti herecké profese a vyrvat z hereček aspoň trochu krvavého masa, neboť text občas plave hodně po povrchu a kupodivu nepomáhá, že sentence, nejspíš vytržené ze všelijakých rozhovorů a prohlášení aktérek, mají působit ironicky – efekt prostě není takový, jak se očekávalo. Na druhé straně nezakrývaná banalita šplechtů a stesků z dámských šaten i afektované výlevy místy fungují jako autentický odraz herectví a ukazují iracionalitu této krajně emotivní profese. Tam, kde text škrtne o něco víc než o herecké tlachy a dotkne se reálného společenského tématu, jako třeba pro koho je Národní divadlo nebo že publikum je v zásadě soupeř, proti kterému je bezpodmínečné nutné bojovat, tedy hrát, ocitáme se najednou v jiném poschodí. Takhle třeba zapůsobí Salzmannové zachmuřené „spílání publiku“.

Na inscenaci se také podílí soubor 402people. Trojice tanečnic obstarává úvodní výstup, metaforicky naznačující křehkost a neuchopitelnost jevištního umění, závěrečné výmluvné gesto rukou naznačující, že dramatický umělec ze sebe pro diváka vydává vše i za cenu sebezničení, se pak objeví ještě ve finále. Baletky vystřídá jediný muž inscenace Karel Dobrý, který s nesnesitelně otravnou dikcí pronese obrozenecký projev F. V. Krejčího Žena jako činitel kulturní. Baletky ho nakonec popadnou a vynesou z jeviště. Tím úloha tanečnic v podstatě končí, dále se tu a tam proplétají mezi herečkami jako „fámulusky“, nosí židle, doprovázejí Karla Dobrého při jeho písni a posléze ho oblékají do dámských šatů.

Paradoxem celé inscenace je pak Dobrého monolog z Královny duchů Elfriede Jelinekové, jehož kvalita dost přebíjí hlavní autorský text. Jeho sólo sice moc zrežírované není, ale má největší plochu a nic jej neruší. Že by tedy nakonec šlo o poctu Karlu Dobrému a ne pětici hereček? Dobrého výstup je něco jako travesty show, poté co je oblečen do punčoch, černých šatů a nasadí si paruku, klobouk a černé brýle, spadnou „z nebe“ hvězdy, herečky opět stojí na jevišti a závěrečné defilé může začít. Inu, křehkosti, tvé jméno bude nejspíš muž.