S Krištofem Kinterou se člověk nikdy nenudí. Když měl před několika lety retrospektivu v Městské knihovně, museli po několika dnech vypnout jeho „prevíta“ bušícího hlavou do zdi, protože rušil čtenáře o dvě patra níž. Při práci na pomníku sebevrahů z pokroucené pouliční lampy coby věčného světla zase proti sobě poštval některé české katolíky, nyní si na něho pro změnu stěžují zaměstnankyně České filharmonie. Je to proto, že jim nad hlavou poskakuje šedesát automatických praček a jim se v kanceláři v Rudolfinu třesou nejen křišťálové lustry, ale i dveře v pantech.
Původcem potíží je několikametrová pyramida z praček početně odpovídajících partajím většího paneláku, která se v galerii o patro výš vrtí podle toho, jak se v ní roztáčejí jednotlivé bubny. Instalace se jmenuje We All Want to Be Cleaned a je vyvrcholením Kinterovy nejnovější výstavy Nervous Trees, která je od včerejška v Rudolfinu k vidění – mimochodem zdarma.
  |
Bažina tištěných spojů
Vtipná a drzá expozice, tak jak je u Kintery zvykem, nabízí pohled na posledních pět let jeho nápadů a vizí. Je tak rozsáhlá, že ji ze sochařova ateliéru v Modřanech muselo do centra Prahy stěhovat pět kamionů. K vidění jsou popadané lustry, místnosti zarostlé liánami kabelů a tištěných spojů, laboratoř bláznivého pseudovědce, komory zabedněné lisovanými dřevěnými deskami a Kinterovými kresbami nebo nervózně podupávající hlavonožci z větví a glóbů, kteří se klátí okolo téměř nekonečné věže balíků s cementem, jež hrozí každým okamžikem zřícením. V lepším případě na historické parkety novorenesančního Rudolfina, v tom horším přímo na návštěvníky. Vším pak prostupuje příznačný duch ulice, urbánní estetiky a špíny velkoměsta.
Nervózní stromy. Jubilejní stá výstava v Rudolfinu přiblíží Krištofa Kinteru |
Kintera si vždycky všímal drobností každodenního života a naší role ve světě zahlceném technikou. Tentokrát se ale zahleděl víc pod povrch věcí – krásu začal hledat v jejich vnitřnostech. Příkladem je úvodní Postnaturalia, instalace rozprostírající se přes jeden a půl sálu. Návštěvníci tu narazí na bažinu tištěných spojů a tranzistorů, trsy květů z měděných cívek ze starých televizorů, rákosí z hliníkových trubek, květenství z rozbitých žárovek nebo shluky masožravek z vyřazených sluchátek – pecek. Kintera v podstatě jen otevřel elektrospotřebiče, které nás provázejí na každém kroku, aby v jejich útrobách objevil fantastické krajiny. To, že se mu pak pod rukama něco rozteklo, speklo nebo vykvetlo, nevadí. Tak to na světě chodí.
Postnaturalia vznikala téměř rok a Kintera na nich spolupracoval s dalšími umělci a řemeslníky, jako třeba s Richardem Wiesnerem, který tajně přetřel logo Národní galerie na Veletržním paláci, nebo s Rastislavem Juhásem ze Stanice Žilina-Záriečie. „Je to skupenství složené z lidské erudice, vědy a úsilí,“ popisuje Postnaturalia Kintera, zatímco se exponátem brodí ve svém typickém pomačkaném klobouku.
Výstava č. 100 Aktuální výstava Krištofa Kintery Nervous Trees je 100. expozicí, která se uskutečnila v novodobé historii Galerie Rudolfinum. Od roku 1994 v jejím čele stojí Petr Nedoma. Zaměřuje se hlavně na velké, tematické zahraniční výstavy, do nichž zařazuje výrazné české výtvarníky. První výstavou byla Agitace ke štěstí – Sovětské umění stalinské éry, která se návštěvníkům otevřela 13. července 1994. Od té doby byla v Rudolfinu k vidění díla Louise Bourgeoisové, Damiena Hirsta, Cindy Shermanové, Nan Goldinové, Georga Baselitze, Davida LaChapella, Taryn Simonové nebo bratří Jakea a Dinose Chapmanů. |
Elektronkové ikebany
To nejdůležitější se ale podle něj skrývá o místnost vedle. V sále přeměněném na Kinterův ateliér a zaplaveném nejrůznějším elektroodpadem, zbytky linoleí, ponky, lešením, nákresy a plechovkami s barvami se na nástěnce nad jedním ze stolů nachází zelený svazek drátů připomínající výhonky mladé rostliny.
Krištof Kintera ve svém „ateliéru“
Kintera ho našel v útrobách vyřazeného tiskařského stroje a byl jím tak fascinován, že se později stal základem pro novou sérii děl. Právě díky tomuto nálezu vznikla celá Postnaturalia i všemožné „křemíkové“ herbáře, elektronkové ikebany nebo cívková květenství rozvěšená po stěnách ateliéru. Některé z nich dostaly i svá latinská jména jako Telefonica Lapidaria, Naturo Apo Kaliptika nebo Typha Latifolia Aluminia.
Jak dodává kurátor David Korecký, Kintera z doposud odložených kabelů vysvobodil jejich křehkou krásu. Že úspěšně, dokládá i to, že část instalace už zakoupilo soukromé muzeum Maramotti v italském městě Reggio Emilia.
S Wagnerem ve vánici
Celá výstava Nervous Trees představuje svět naruby. Ať už jde o obnažené obvody, hromadu špinavého sněhu navezenou na nové parkety v Masarykově pracovně, hučící pračky vytržené z útrob panelového domu a převezené do reprezentativní klasicistní budovy nebo těžký pouliční jukebox nainstalovaný na vrchol schodiště z křehkého polystyrenu. S tím, že se bude pod návštěvníky drolit, Kintera počítá. Proto o něj opřel hrablo na sníh, aby si pak každý mohl svou cestu Rudolfinem odházet. Do zad se přitom lidem bude opírat nejen David Bowie, Richard Wagner nebo Aphex Twin, ale i severák ze silného fukaru, který by s přibývajícím časem a nadrolenými plastovými kuličkami měl v sále vyvolat lokální katastrofu. Jsme ještě stále uvnitř místnosti, která má poskytovat ochranu před nepříznivým počasím, nebo už je to naopak?
Kintera v Rudolfinu testuje odolnost svých děl i diváků a při tom si hraje. Vážně to může být všechno takhle jednoduché? „Může,“ vysvětluje Tomáš Pospiszyl v doprovodném katalogu. Při dětských hrách není nejzábavnější samotné hraní, ale výroba rekvizit a vymýšlení situací a pravidel. Jakmile dojde ke hře, jedná se už jenom o nudnou zkoušku, jestli všechno funguje tak, jak má. „To, co po Kinterovi (nikoli od Kintery) vidíte v galerii, je jenom záznam procesu – ak tuální výsledek dohadování řádu představení, stav příprav ke hře, ke které už vlastně nedojde, která už čeká na někoho dalšího.“ Hrablo na polystyrenové závěje bude v galerii k dispozici až do listopadu.
Krištof Kintera: Nervous Trees Kurátor: David Korecký Galerie Rudolfinum, Praha, |
