Po smrti tatínka chlapeček dostane jeho náramkové hodinky, aby je opatroval a nechal se jimi vést ve stopách otcova hrdinství. Z tohoto děsivě kýčovitého motivu si dělal Quentin Tarantino v Pulp Fiction legraci už před čtvrt stoletím. Ve filmu Kursk je však použitý s vážnou tváří, přičemž chudáci hodinky mají vyvolat slzičky hned dvakrát: na začátku snímku se jich několik námořníků vzdá, aby jimi zaplatili svatební hostinu svého soudruha.
Vzpomínat v této souvislosti na slavné válečné drama Lovec jelenů, kde pravoslavná svatba na úvod rovněž sloužila k představení hlavních hrdinů, je téměř svatokrádež. Kursk, natočený podle katastrofy stejnojmenné ruské ponorky, při níž v roce 2000 zemřelo 118 členů posádky, má k psychologické propracovanosti dramatu z války ve Vietnamu na námořní míle daleko.
Základní fakta Kursk uvádí nejspíš správně, ostatně vznikl podle faktografické knihy renomovaného novináře Roberta Moora. Ponorka tedy 12. srpna 2000 vyplouvá ze základny Vidjajevo v Murmanské oblasti na námořní cvičení, které Rusko v tak masivním měřítku neprovedlo od rozpadu SSSR. Nedlouho poté na palubě exploduje cvičné torpédo a o dvě minuty později vybuchnou i další hlavice. Ponorka považovaná za nepotopitelnou klesne na dno Barentsova moře.
Do konce filmu v tu chvíli zbývá hodina a půl, přičemž už úvodní stopáž plná laciných emocí a markýrovaných východních přízvuků jasně naznačí, o jaké divácké utrpení půjde. Po zbytek snímku se střídají tři linie. V ponorce skupina námořníků, kteří přežili detonace, zmírá zimou a nedostatkem kyslíku. Na základně se šikují jejich manželky a zoufale se dožadují informací od ruského námořnictva, které se událost snaží bagatelizovat. A v západní části Evropy vzniká pokus o mezinárodní pomoc, v níž by spojili síly britské námořnictvo, potápěči z norských těžebních plošin a NATO.
Anekdoty a sborový zpěv
Žádná z postav nepřekračuje jednorozměrnou šablonu známou z filmů podobného ražení. Námořníci jsou hrdinové, navzájem se povzbuzují vyprávěním anekdot a sborovým zpěvem, a když jde do tuhého, začnou vzpomínat na otce a psát synům. Ze skupiny vyvstává zejména Michail, iniciátor „akce hodinky“.
RECENZE: Temný případ. Hloubavá detektivka funguje skvěle i potřetí |
Manželky trpí nejistotou a křičí si novinky navzájem do oken paneláků (protože v Rusku roku 2000 nejsou telefony). Michailova žena Táňa vyzývá námořní velitele k odpovědnosti držíc malého Míšu za ruku a s dalším synem na cestě, zřejmě aby působila ještě úpěnlivěji. Admirálové jsou ale nesmlouvaví, v Rusku se přece havárie nedějí a o zahraniční pomoc tam nikdo nestojí. V Severním moři přitom čeká na povel účastný komodor Russell... Veškeré dění směřuje k vyvolávání emocí tak instantních, až to svou přímočarostí připomíná pornografii.
Věrohodný šlendrián
K dobru lze Kursku přičíst, že autenticky přibližuje prostředí ponorky i ruský šlendrián, v jehož rámci se záchranná plavidla zčásti rozprodají na turistické výlety do Mariánského příkopu a zčásti trpí zpuchřelým těsněním a slabými bateriemi. Orientální pohrdání životem jednotlivce i strach ze Západu, přetrvávající ze studené války, jsou ve filmu rovněž chvályhodně dobře zachycené. A scéna, kdy Michail v jediném dlouhém podvodním záběru plave pro kyslíkové kapsle, by se neztratila v akčním filmu typu Mission: Impossible.
Vše ostatní je zoufalá scenáristická šmíra jako ze sovětských spektáklů o Velké vlastenecké válce. Že si to neuvědomili herci jako Colin Firth, bergmanovský Max von Sydow, na čtyři Césary nominovaná Léa Seydouxová nebo Peter Simonischek z Toniho Erdmanna, lze chápat. Ale co vedlo k účasti režiséra Thomase Vinterberga, podepsaného pod mistrovskými díly filmové psychologie Hon nebo Rodinná oslava?
KURSK Belgie/Lucembursko 2018 Režie: Thomas Vinterberg Scénář: Robert Rodat Premiéra: 17. ledna 2019 |