RECENZE: Landfall. Laurie Andersonová a Kronos Quartet bojují uměním proti živlům

První spolupráce vokalistky, houslistky a skladatelky Laurie Andersonové a respektovaného smyčcového Kronos Quartetu dopadla tak přesvědčivě, jako by avantgardistka nikdy nedělala nic jiného, než psala soudobou „vážnou“ hudbu. Jistě, má za sebou například spolupráci s Philem Glassem a její písňová alba experimentujícího art popu vždy patřila k tomu nejzajímavějšímu, co vzešlo z hledačské scény newyorského Downtownu. Ovšem dílo takového rozsahu a kvality jako Landfall, vytvořené na míru pro Kronos Quartet, představuje v její tvorbě unikum.

Autorka našla mimořádně silnou inspiraci pro pásmo Landfall ve vlastních prožitcích i posbíraných svědectvích z doby úderu hurikánu Sandy, který v roce 2012 zasáhl také New York. Nejsilněji byla postižena právě oblast Dolního Manhattanu.

V díle pak Andersonová spojila svůj literární a vypravěčský talent, který v minulosti prokázala iv představeních a na albech mluveného slova, se skladatelským. „Vždy mě fascinoval komplexní vztah slova a hudby, ať už jde o písňové texty, voice-over, nebo podtitulky,“ potvrdila v tiskové zprávě.

O ztrátách a nadějích

Komponování pro kvarteto Andersonové určitě usnadnil fakt, že je sama houslistka. A navíc dokáže nástroj využívat velmi netradičně, třeba ve spojení s elektronikou, což patří i do domény Kronosu. „Laurie Andersonová je mistrovská hudební kouzelnice, která vždy obývala tajná místa, kde technologie nepostrádá osobnost, kde je ‚reálný čas‘ zpochybněn a všechny elementy její performance se setkávají v hudbě. Její smysl pro hru a potěšení z ní, její nekončící experimentování z Andersonové dělá ideálního chemika – či alchymistu – v laboratoři hudby,“ vyjádřil se o autorce s úctou David Harrington, kapelník a první houslista Kronosu.

Celý cyklus instrumentálních miniatur i zvukomaleb doplněných mluveným slovem funguje vlastně jako umělecký dokument, nebo spíše deník. Náladu navodí tísnivá kompozice CNN Predicts A Monster Storm(Zpravodajství předpovídá monstrózní bouři). V úvodních pasážích si přitom autorka vystačí s hudebními prostředky, působí dostatečně výpravně. Tedy v audioverzi projektu na cédéčku. Existují i sugestivní filmové dotáčky, na nichž se poesie a dojmy prolínají s obrazem ve formě psaného textu. V něm třeba Andersonová básnicky popisuje pocit, kdy vešla do sklepního nahrávacího studia, kterým plavaly její syntezátory a další nástroje. Nebo sledování vodstev valících se ulicemi.

Deklamace se poprvé ozve ve čtvrté části Our Street Is A Black River(Naše ulice se změnila v černou řeku). Pestrého vyznění promluv přitom dosahuje performerka třeba tím, že v části Nothing Left But Their Names(Nezůstalo nic, jen jejich jména) za pomoci elektroniky (octaveru) sníží svůj hlas do „mužské“ polohy.

Laurie Andersonová se ani při spolupráci s Kronosem nevzdala využití elektroniky, samplů a zvukových smyček, ovšem dávkuje je decentně a využívá funkčně. Třeba když se prolnou se záměrně disharmonickými, nervními vstupy smyčců v částech The Wind Lifted The Boats And Left Them On The Highway(Vítr zvedl čluny a zanechal je na dálnici) nebo Thunder Continues In The Aftermath(Bouře pokračuje ve své sklizni). Mají takovou „výpovědní hodnotu“, že vyvolávají výjevy zkázy za zavřenýma očima posluchače.

Hudební obraz živelní katastrofy pochopitelně už z principu nenabízí „snadný“ poslech. Ovšem autorka zdaleka nevytvořila pouze depresivní dílo. Celek vyznívá spíše optimisticky, tematizuje překonávání strastí a pocit sounáležitosti. Dojde dokonce na prolínání melancholie s humorem, nejsilnější zbraní v boji s nepřízní osudu, třeba v melodii Riding Bicycles Through The Muddy Streets (Ježdění na kole bahnitými ulicemi).

Nošení smyčců do filharmonie

Vyzdvihovat hru Kronosu by bylo nošení smyčců do filharmonie. Jak nevšedně dokáže kvarteto pracovat s dynamikou a přeléváním energií, jak si elegantně „nevšímá“ náročnosti partů a i nejpoťouchlejší harmonie hraje se samozřejmou lehkostí, jako by šlo o etudy pro školáky, už prostě patří k jeho pověsti.

Média (namátkou Pitchfork, New York Times, Washington Post, album týdne v magazínu Quietus) se v recenzích na album Landfall tak předhánějí v bezvýhradné chvále, až to působí podezřele. Jenže síle živlu snad nelze nepodlehnout. Naštěstí jde tentokrát o živel umělecký.