RECENZE: Lekce. Francouzský realista Cantet uděluje cenné lekce divákům

Šestapadesátiletý francouzský režisér Laurent Cantet točí své filmy stále podobně, i deset let po zisku nejprestižnějšího festivalového ocenění, Zlaté palmy v Cannes. Tu vyhrál za pohled do třídy jedné školy na pařížském předměstí Mezi zdmi. I jeho novinka, jež loni soutěžila v Cannes v druhé hlavní sekci Un certain regard, přesvědčuje, jak pozitivní vliv může mít na mladé lidi učení v kolektivu a trpělivý, empatický přístup dospělých. Tentokrát jsme na jihu Francie, na letním kurzu tvůrčího psaní, jehož se účastní i Antoine. Na první pohled běžný francouzský puberťák, na druhý problematický kluk, který si nenašel místo mezi ostatními, a tak je provokuje xenofobními poznámkami. Ztracený teenager hledá cestu ze zmatku a nudy i pomocí příklonu k snadným řešením pravicových extremistů.

RECENZE: Ostrov psů. Mýdlo a pamlsek jsou receptem na optimismus

Cantet není režisérem okázalých dramat, natož thrillerů. Víc než o zápletku mu jde o psychologické vykreslení svých postav, přesvědčivě napsaných a zahraných, často neherci. Roli Antoina dal nezkušenému Matthieuovi Luccimu, jenž se mu za důvěru a jistě i citlivé vedení odvděčil autentickým výkonem. Právě postupné zrání Antoina a jeho sebepoznávání pomocí tvůrčího psaní tvoří jádro i smysl filmu. Lekce není tak emotivně angažovaná jako loňský snímek Cantetova stálého spoluscenáristy Robina Campilla 120 BPM. Jemně, a přesto jasně sděluje, co si její tvůrce myslí o současnosti, soužené nejen ve Francii vzestupem radikalismu a nenávisti. A v čem vidí cestu vedoucí z bludného kruhu.

Svou víru v kreativitu, vzdělání a debatu režisér předestírá méně kompaktně než v kolektivním portrétu Mezi zdmi, přesto stále přesvědčivě a realisticky. Svět v jeho filmech nevypadá jako zjednodušená pohádka. Sluncem zalité a krásně nasnímané pobřeží neleží v turistickém resortu, nýbrž u přístavu La Ciota, města mezi Marseillí, obývanou řadou imigrantů, a Nice, kde v roce 2016, v době vzniku snímku, proběhl jeden z teroristických útoků. Obyvatelé La Cioty smutně vzpomínají na loďařskou minulost svého města, připomínanou opuštěnými doky a počtem nezaměstnaných. Tvůrčí psaní pro skupinu teenagerů různých etnik a vyznání přijíždí z hlavního města učit známá spisovatelka Olivia a i ona se jako zástupce liberální „pařížské kavárny“ v provincii má co naučit.

Třeba i to, že v této Lekci nejde o ni, ač dost jiných filmařů by ji rádo učinilo hlavní hrdinkou jako postavu svědomitější, sympatičtější, víc sexy, s tendencí své svěřence kromě vzdělávání i trochu vy užívat pro své dílo. Antoine se často chová jako nesnesitelný spratek. Cantet se však spolu s talentovaným Luccim snaží, abychom mohli pochopit, z čeho jeho chování vychází. Děj je vyprávěn tak, abychom se postupně učili v hlavním hrdinovi vyznat, tak jako se to učí i on. Kamera ho vyčleňuje z kolektivu a pozoruje okolí z jeho osobní perspektivy. Jako Olivia, i my pak sledujeme jeho klikatou cestu se směsí obav, únavy, rozčilení i víry v jeho potenciál.

Na některé diváky může být Lekce příliš statická, příliš ukotvená v každodennosti, kde se nic moc neděje, kde se víc mluví, než koná. Právě slova, psaná o samotě i pronesená v diskusi s ostatními, tvůrci považují za mocnější než akci. Nezáměrně to ukazují ve scénáři i tím, že je silnější právě ve scénách debat než v závěrečné krizi, která stejně nedosáhne rozměrů, jež by mohlo publikum očekávat od filmu zkoumajícího z velké části svody radikalismu. Lekce není dokonalý film, po snímku Mezi zdmi ovšem znovu dokazuje, že Cantet patří k nejlepším, ač stále docela nenápadným realistům současné evropské filmové scény. I k nejaktuálnějším.