RECENZE: Marná opatrnost. V Národním divadle mají baletní skvost

Klasický anglický balet si nelze představit bez Fredericka Ashtona (1904 – 1988), který bývá přirovnáván k Williamu Shakespearovi. Vládl totiž stejně obdivuhodným uměleckým talentem, když ve svých baletech dokázal propojit jemný lyrismus s rozvernou a jízlivou komedií. Příkladem za všechny je právě jeho Marná opatrnost.

I konickou verzi tohoto díla Ashton vytvořil v šedesátých letech, nicméně historie titulu spadá do druhé poloviny 18. století, v roce 1789 jej uvedl Jean Dauberval v divadle v Bordeaux. Marná opatrnost znamenala důležitý okamžik v taneční historii, v podtitulu se uváděla jako ballet pantomime, což v divadelní praxi znamenalo převedení příběhu do řeči tance, kde mimika a gestika nahradily mluvené slovo. Balet slavil velký úspěch v době Velké francouzské revoluce a zůstává na repertoáru divadel po celém světě. Ovšem tou nejslavnější av Royal Ballet bedlivě střeženou verzí je Ashtonova La fille mal gardée čili Špatně střežená dívka. Ashton se na Marnou opatrnost pečlivě připravoval. Není bez zajímavosti, že k realizaci baletu přispěla Tamara Karsavinová, známá tanečnice Ballets Russe Sergeje Ďagileva. Pomáhala Ashtonovi s mimickými scénami ve druhém jednání as režijní koncepcí.

Nepostradatelná stuha

Frederick Ashton se držel původní komediální zápletky, která se točí kolem Lisy, jediné dcery vdovy Simone, majitelky prosperujícího statku, jež má pro svou ratolest vyhlédnutého bohatého ženicha Alaina. Lisa je však zamilovaná do Colase a odmítá si vzít přihlouplého nápadníka, kterého jí matka vnucuje. Jednoduchý námět Ashton rozvedl do vtipné a dojemné roviny, pohrál si nejen s detaily rozličných situací, ale především vytvořil nápaditou, v mnohých ohledech nepřekonatelnou choreografii.

Příběh se odehrává na francouzském venkově na přelomu 18. a 19. století, v době žní. A tak balet skýtá prostor nejen pro tance přátel Lisy a Colase, ale rovněž ženců se srpy a v neposlední řadě i pro kohouta se čtyřmi slípkami. Tito opeřenci se objevují v samém úvodu, seskakují z hřadu, hrabou v zemi a natřásají svými křídly. Ke komickému vyznění přispívá realistický kostým, kdy tanečníci mají masky s ptačími hřebínky, zobáky, na nohou punčocháče připomínající slepičí pařátky. Ashton se v článku pro The Dancing Times vyznal, že ho bavilo v postavách probouzet humor, propojovat veselou náladu s éterickou lyričností a používat stuhu jako leitmotiv. Se stuhou tančí Lisa hned první pas de deux s Colasem. Stužka představuje pouto mezi nimi a zároveň je součástí tanečních vazeb.

Ashton, poučený rytinami 19 .století, používá stužek k vytvoření obrazců, které zachycují skupinky sboristek během dalšího duetu hlavních hrdinů. Tanečnice je také poskládají jako paprsky do kruhu, v jehož středu stojí Lisa na špičce a pomalu se otáčí kolem své osy. Pro balerínu v roli Lisy je to jen jeden z mnoha náročných prvků, jimiž Ashton svou produkci doslova protknul. Důmyslná práce se sbory vyžaduje od tanečníků pohotovost a dobrou techniku a je dalším prubířským kamenem inscenace. Použití jakékoliv rekvizity má své dramaturgické opodstatnění a především využití v choreografické kompozici. Alain se stydlivě schovává za červený deštník, letí na něm ve větru v letní bouři, v úplném závěru si pro něj vleze oknem. Poetická Ashtonova imaginace je zkrátka kouzelná.

Kouzlo nevinnosti

K jímavosti příběhu přispívá hudební předloha Louise Hérolda v aranžmá a volné adaptaci Johna Lanchberyho, na níž s Ashtonem pečlivě pracovali. Partitura obsahuje leitmotivy hlavních postav, je nerozlučně spjata s každičkým pohybem, výrazem, gestem baletu, zasazeným do jasně a dosti barevných kombinací scény a kostýmů od Osberta Lancastera.

A jelikož se jedná o komický balet, matku Simone tančí muž. Travesti role byly totiž v 18. století běžnou záležitostí a v Ashtonově Marné opatrnosti tento převlek dodává baletu na parodické pikantnosti. Proslulý je dřevákový tanec, kdy Simone ve dřevácích rozšafně stepuje se čtveřicí dívek.

Marná opatrnost je režijně promyšlena do poslední nuance, klade vysoké nároky na technickou vyspělost tanečníků, kdy je třeba odstínit dynamický průběh každé taneční vazby protkané výrazovou i fyzickou subtilitou, křehkostí i humorným nadhledem a nadsázkou.

RECENZE: Moliérův Lakomec v Brně. Boleslav Polívka versus Harpagon

Už samotný fakt, že balet Národního divadla dostal svolení k inscenování tohoto titulu, svědčí o jeho kvalitách. Alina Nanu a Ondřej Vinklát vložili do rolí Lisy a Colase mladistvou nerozvážnost, spontaneitu a dobře zvládli technické finesy.

Druhá alternace se pak může bez rozpaků srovnávat se světovou špičkou. Nikola Márová je jako Lisa prostě úchvatná. Bezpečně zachycuje proměnlivé frázování tanečních variací v duchu akademické techniky, nachází vnitřně opodstatněné herectví zamilované dívky, je graciézní, koketující i dojemná.

Giovanni Rotola odvádí vynikající partnerskou práci, výtečně točí mnohočetné piruety, jistě skáče a Colase obdařuje mužným šarmem a šibalstvím. A také díky dalším výkonům – Alexandra Katsapova, Jiřího Kodyma v roli nepostradatelné mamá Simone, Vaeceslava Burlaka, Mathiase Deneuxe, tančících nekňubu Alaina – Marná opatrnost v Národním divadle zůstává „kouzelným a nevinným baletem“. Vždyť, jak podotkla Tamara Karsavinová, o ničem jiném také není.