RECENZE: Médeia. Inscenace dokazuje, že nejhorší na světě jsou ženy i muži

Nový projekt ovšem také pokračuje v rozvíjení neotřelého pojetí, které přichází se zapojením výtvarného umělce do dramatického tvaru. Dílo tak vzniká akčně, přímo před diváky a umělec jím podle vlastní představy komentuje dané téma.

Sváření se mužského a ženského principu

Tvůrci přizvali opět malíře Igora Korpa czewského, který již v inscenaci Dvojí domov / Z Čepa vytvářel obraz zvláštní žlutomodré krajiny s dvěma postavami a jeho vznik byl sám o sobě metaforou. A protože v Médeji jde o sváření se ženského a mužského principu tvůrci se obrátili i na malířku a konceptualistku Margitu Titlovou Ylovsky.

Ta po celou dobu inscenace modeluje plastiku, jejíž obraz se termovizí přenáší na projekční plátno – teplé doteky rukou dodávají syté barvy, ty se přelévají a vstupují do studených, je to velmi efektní. Stejně výtečně vychází Korpaczewského portrét Médeji, který se rodí na velké ploše balicího papíru. Nejprve se zjevují dvě postavy proti sobě, ty však postupně mizí a z kresby vystupuje obličej hrdinky, který temní a proměňuje se ve vizáž šíleného démona.

RECENZE: Faust. Smršť nápadů a Faustova šílená jízda na technopárty

I kostýmy Petry Vlachynské jsou výtvarným artefaktem, oba aktéři střídají nejroztodivnější kreace od kukel a helmic s trny přes odění z látky připomínající ještěra až po sportovní dresy a džíny z „vikslajvantu“. A konečně je tu hudebník Jan Šikl, který zase působivě čte děj hudbou, čaruje s rytmem.

Nebeský opět zkomponoval syntetický tvar, v němž se výtvarno přirozeně propojuje s hereckou akcí a hudbou. Boj partnerů a jejich jízlivé zraňovaní má rozměr komický i poetický, což režie umí postavit do žádoucích kontrastů. Trmíkové scénář také využívá textů různých autorů (Seneca, Jean Anouilh, Christa Wolfová, Ingeborg Bachmannová, Oscar Wilde, Vojtěch Nebeský)

Prolog nás uvádí do tématiky a připomínají se v něm i tři fáze lidského běhu – zrození, život a smrt. A takový je i vztah obou hrdinů, Médeji (Lucie Trmíková) a Iásona (Davida Prachaře). Ten už ale prošel zrozením a své si odžil. Hrdiny zastihneme domácky rozvalené na gumových sedačkách, každého na své. On má na sobě trikot a pod ním průhledné bubliny svalů, které Médeia v záchvatu tichého vzteku posléze s gustem propíchá malou jehlou. Vedou nenávistný a sarkastický dialog dvou, kteří se milovali a nyní jim vadí i pouhý pohled na sebe. David Prachař umí výborně balancovat na tragigroteskní hraně, a tak se ostentativně cpe párky a s plnou pusou mele o tom, jak Médeu miloval. V tomto „kuchyňském výjevu“ je Iáson tím, kdo je nad věcí, blazeovaně skoro až s pobavením sleduje, jak jeho někdejší partnerka začíná šílet. Jejich vztah je samozřejmě v troskách a anatomie posledních křečí je tu vylíčena nejenom sugestivně, ale s obecnou platností – to je děsivé peklo, které může nastat jenom mezi ženou a mužem, touha zranit druhého zatemňuje mozek. Tvůrci nikomu nestraní, snaží se předvést to, co je na každé straně pravdivé i ubohé.

Lucie Trmíková je jako zrazená Médeia dokonalá fúrie a přitom skoro hmatatelně cítíme její bolest, která ji pohlcuje a s níž si nedokáže poradit a která z ní činí zrůdu. Má dva úžasné výstupy: nejprve je to hysterický, zlý řev, v němž propuká nenávist k Iásonovi, pak monolog, v němž se sváří matka a zrazená milenka. Je těžké soucítit s ženou, která v touze po pomstě mužovi zabije své děti, ba ji nejde ani pochopit. Trmíková se ani nesnaží ji obhájit, její Médeia je prostě studie ženy na pokraji sil. Svou pomstu doslova uvaří v přístroji na cukrovou vatu, kam s promyšlenou zavilostí vkládá špejle a navinuje na ni sladkou hmotu. Tu pak pomalu stahuje a vkládá si ji do úst, což působí značně zlověstně.