RECENZE: Miss Amerika. Hořkosladký americký sen Miřenky Čechové

Miřenka Čechová v Miss Americe shrnula své zkušenosti, dojmy a především silné emoce z pobytu v New Yorku. Hrdinka příběhu je její alter ego – mladá žena ze střední Evropy, která přichází do vysněného města s touhou a nadějí prosadit se a zjišťuje, že americký sen je hodně nedosažitelný, že jen jednou z mnoha adeptek.

Složitě hledá svou novou identitu – v newyorských ulicích, metru, v bezejmenném davu, v prázdném malém bytě, kam chodí jen přespávat a kde propadá depresím. Uvědomuje si, že své vidině obětuje vztahy doma s rodinou a nové nenachází. Musí se podrobit stylu velícímu stálý úsměv a sebevědomé chování, i když by nejraději zalezla sto sáhů pod zem a nedělala nic. Trápí se, že nemá správný přízvuk, správný status, ale zoufale se dál snaží prorazit, splynout, ale zůstat svá. Ovšem na druhé straně to, co ji ničí, ji také okouzluje. New York miluje i se všemi jeho nedostatky, je to nakonec její město, plné protikladů, které i jí zmítají.

RECENZE: Dírkované návraty Aleny Kučerové. Jemná citlivost pro přírodu

Čechová napsala velmi poetický, citový i jemně ironický text mezi prózou a básní, jsou v něm pochmurné tóny, ale i radost a humor, nadsázka. To vše je docela překvapivé, protože tento druh vyjádření od ní neznáme. Zajímavě členěný a rytmizovaný text navíc výtečně souzní s hudbou, kterou pro ni napsal Martin Tvrdý (Bonus). Ta čte newyorské prostředí s originální stylovou pestrostí, jsou v ní ozvuky beatu, ale také třeba punku. A plejáda zvuků velkoměsta, které skvěle chytají atmosféru.

Miřenčino rapování je doprovázené někdy zmechanizovanými trhanými pohyby, jindy je zase vláčná, „zakulacená“ nebo jen sedí na nehnutě na židli schoulená do sebe, případně leží na jevišti a v ruce svírá mikrofon. I v tomto zmrtvění dokáže podat osobní výpověď, řeč těla vyjadřuje škálu psychických stavů a emocí. Její naléhavý monolog se odvíjí v mnoha jemně odstíněných polohách, třeba dokáže zazpívat ve skoro romantické, lyrické poloze. Performance má vlastně podobu koláže skládané z nejrůznějších útržků. K tomuto sólu výborně funguje zvolené výtvarné řešení, které kombinuje komiks, animaci, fotografii i video. Stěžejním prostorem je newyorské metro jako jedinečný mikrosmos. Hrdinka po celou dobu představení jako by projížděla jeho stanicemi jako mezníky svých zkušeností v cizím světě.

Úvodem zazní song z roku 1955 There she is, Miss America v jakési televizní revui a v podání zpěváka s vyceněným úsměvem a s dlouhonohými kráskami, obraz se však začne trhat a rozplývat, přichází postava v mikině s kapucí a mluví mužským hlasem. Svůj převlek pak odhodí, ale svou skutečnou identitu stejně skryje za blonďatou paruku „bubikopfu“. V této nové a pro Ameriku bezpochyby správné vizáži rapuje, mluví, vypráví, chrlí slova, zpívá – je to měnivý silný proud emocí, který se diváka maximálně dotýká.

Inscenace kruhem dospěje k závěru, kdy na videu defilují zástupy „uchazečů“ o americký sen ze všech koutů světa, přes prsa šerpu a úsměv plný očekávání. Hrdinka se po této přehlídce zjeví na jevišti ve vítězné póze, která je zároveň jejím zpochybněním.