RECENZE: Mlčení. Scorseseho bolestivé ticho v Zemi vycházejícího slunce

Za osmadvacet let života někteří lidé stihnou vystudovat základní, střední i vysokou školu a založit rodinu. Martinu Scorsesemu stejně dlouho trvala realizace závěrečného dílu jeho neoficiální duchovní trilogie. Mlčení svou otevřenou tematizací náboženské víry volně navazuje na Poslední pokušení Krista, jež nabídlo provokativní převyprávění Nového zákona, a na snímek Kundun o životě čtrnáctého dalajlamy. Téměř tři desetiletí jedna z posledních velkých autorských osobností Hollywoodu sháněla peníze, přepisovala scénář, vybírala herce a lokace, prováděla rešerše. Je proto namístě psát o životním díle, o filmu, který nevznikl z náhlého okouzlení určitým námětem, ale z hluboké vnitřní potřeby vyjádřit se k palčivému tématu.

Předlohou pro Mlčení byla stejnojmenná kniha japonského spisovatele Šúsakua Endóa (jako první ji v roce 1971 zfilmoval Masahira Šinoda). V příběhu inspirovaném skutečnými událostmi a zasazeném do Japonska první poloviny 17. století objevil Scorsese motivy, kterými se zabývá většina jeho filmů – hledání vykoupení, krize víry, souboj ducha a těla. Hrdinou sžíraným pochybami a zároveň autorem dušezpytných dopisů, jejichž slova slyšíme mimo obraz, je portugalský jezuitský kněz Sebastiao Rodrigues (Andrew Garfield), který s kolegou Franciskem Garupem (Adam Driver) přistává u japonských břehů, aby vypátral svého duchovního mentora otce Ferreiru (Liam Neeson). Ten podle posledních zvěstí odpadl od víry a vzal si za ženu Japonku. Pokud by se tak skutečně stalo, šlo by o tvrdou ránu nejen pro Rodriguesovu víru, ale také pro další šíření křesťanství v Japonsku.

Rodrigues a Garup, doprovázení nedůvěryhodným místním průvodcem Kičidžirem, se od začátku nacházejí v pozici nezvaných hostů, kteří za své přesvědčení mohou zaplatit životy. Časy, kdy byli v zemi cizí misionáři i se svým náboženstvím tolerováni, pominuly. Křesťané jsou nyní pronásledováni a krutým mučením nuceni, aby se víry zřekli a vykonali akt nazývaný „fumie“ – šlápli na svatý obrázek s podobiznou Ježíše Krista či Panny Marie. Oba mladí kněží proto namísto pátrání po Ferreirovi musí čekat v chatrči uprostřed hor a doufat, že se mezi jejich hostiteli nenajde zrádce, který by je za tři sta stříbrných (tedy desetkrát více, než kolik měl dostat Jidáš) vydal do rukou obávaného inkvizitora Inoueho. Stejná víra, kvůli které se nemohou hnout z místa a riskovat tím odhalení, jim dodává naději, že z pobřeží nakonec dál do vnitrozemí postoupí a svou misi splní.

Zkouška víry

Kdyby Scorsese, jemuž se dostalo přísné katolické výchovy, nenastoupil na filmovou školu, živil by se dnes nejspíš jako kněz. Nakonec se nicméně neoddal církvi, nýbrž filmům, v nichž své hrdiny opakovaně vystavuje zkouškám víry a konfrontuje je s otázkami vycházejícími z křesťanství. Rodriguese, stále silněji pochybujícího, zda na konci bolestivé cesty najde vykoupení, nebo jenom další utrpení, lze v tomto světle nahlížet jako další alter ego duchovně založeného režiséra. Mlčení je chvílemi až nesnesitelně osobním vyjádřením touhy po uklidňujícím ujištění, že zvolená cesta je tou správnou. V žádném ze svých filmů Scorsese nevyjádřil pocit viny a krizi víry v takto obnažené podobě. K naléhavosti významně přispívá i nezvyklá strohost. Oproti Scorseseho dřívějším vypravěčsky komunikativnějším a stylisticky agresivnějším snímkům překvapuje Mlčení svou asketičností.

V klasicky vystavěném filmu by se hrdinové přes řadu překážek dostali k cíli. Rodrigues ale vzhledem ke své situaci pokračovat vpřed nemůže. Z velké části je vlečen okolnostmi a musí podstupovat jednu zkoušku víry za druhou a bojovat s pochybami, zda má pevnost jeho přesvědčení větší váhu než utrpení druhých. Jeho váhání, ztrácení a opětovné nalézání vnitřní jistoty průběžně zrcadlí jednání vedlejších postav, které zosobňují to, k čemu dochází v mysli mladého kněze. Rodriguese motivuje přesvědčení, že mučednictví u něj stejně jako v případě Ježíše povede k nanebevzetí. Scorsese, vždy jasně oddělující své vyprávění od subjektivního hlediska postav, jej ovšem jako kristovskou figuru nevnímá. Nechce po nás, abychom hrdinův duchovní souboj prožívali, ale abychom nad ním přemýšleli. Nejlépe to dokládá scéna, kdy Rodrigues na vodní hladině spatří dvě splývající tváře – tu svou a Ježíšovu. Režisér nechává na posouzení diváka, zda se hrdinovi skutečně zjevil Boží syn, nebo jde pouze o halucinaci muže nacházejícího se na konci sil a na hraně šílenství.

Stejnou nejednoznačností se vyznačuje Scorseseho pohled na křesťanství. Nesnaží se mu dodat logický smysl. Zůstává pro něj tajemstvím plným rozporů, které žádné konečné ujištění nenabízí. Rozpolcenost člověka marně čekajícího na boží znamení pak Scorsese přes celkovou vizuální střídmost filmu nevyjadřuje pouze mimoobrazovým komentářem a četnými dialogy, ale také volbou lokací nebo specifickým způsobem snímání. Metaforou Rodriguesova dogmaticky omezujícího uvažování se opakovaně stává uzavřený prostor, který nemůže opustit a kterým je limitován také pohyb kamery, přejímající hrdinovu perspektivu. Když se kamera od postav naopak oddálí, aby je sledovala z boží perspektivy, uvědomujeme si zároveň přítomnost něčeho, co je přesahuje, i jejich bezbrannost.

Filmové premiéry: pokračování kultovního Trainspottingu i misionáři v Japonsku

Hudba je užita jen zcela výjimečně. Většinou dává pouze vyniknout zdrcujícímu tichu. Jediný střih nebo pohyb kamery k sobě zbytečně nestrhávají pozornost. Styl se přitom vyvíjí s tím, jak se hlavního slova ujímá japonská kultura, které se Rodrigues musí postupně podřídit (práce se světlem a barvou zprvu vychází z barokních náboženských maleb, záběry ve druhé polovině kompozičně připomínají tvorbu japonských režisérů Akiry Kurosawy nebo Jasudžiróa Ozua). Zpomalený záběr je použit pouze ve zlomovém okamžiku vyprávění, který si díky tomu stejně jako hlavní hrdina zapamatujeme do nejmenšího detailu. V pokoře a obezřetnosti, s jakou je každá scéna natočená, je až cosi obřadného. Jako kdyby Scorsese nerežíroval, ale vykonával náboženský rituál s přesně danými pravidly.

Mlčení bude pro mnohé diváky zejména zkouškou víry v režisérské schopnosti Martina Scorseseho. Je dlouhé, odtažité, zdánlivě se točí v kruhu a většinu podstatného sděluje nepřímo. Zároveň jde o film, z jehož každé minuty je zřejmé, že nemohl být natočen jinak a lépe.