Středa 24. dubna 2024, svátek má Jiří
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Můj brácha má prima bráchu. Vopěnka se podruhé vrací do budoucnosti

Kultura

  15:00
Eli se narodil v roce 2096 v postapokalyptických pražských Holešovicích. Spisovatel Martin Vopěnka se pro svou další knihu nechal inspirovat osudem Ježíše a jeho následovníků. Námětem robustní a výborně odvyprávěný román Můj bratr mesiáš ovšem i tak trápí některé drobné neduhy.

Spisovatel a nakladatel Martin Vopěnka. foto: David Konečný

Praha (i Řecko) mají v budoucnosti podle Martina Vopěnky k ideálním destinacím hodně daleko - města trápí nedostatky vody a energie nebo třeba jen pokroucené lidské vztahy, které jsou podvědomě založeny spíše na snaze přežít za každou cenu než na nějakých citech.

I Praha je segregovaná do jednotlivých čtvrtí. Do jedné z nich, Holešovic, se v roce 2096 narodí malý Eli. Příběh je vyprávěn z pohledu Marka, Eliho bratra, který jako první poznal, že s malým Elim není něco v pořádku. Chlapec je totiž nový spasitel a Marek cítí jako své poslání být mu průvodcem a nejvěrnějším druhem. A to třeba až do hořkého konce.

Ústředním tématem je rozpad společnosti, kterou rozloží moderní technologie. Ty se ukáží být velmi špatným pánem a odstartují zmíněnou apokalypsu. V tomto ohledu Vopěnka přímo navazuje na svůj první román o temné budoucnosti nazvaný Nová planeta (nakladatelství Mladá fronta, 2015).

Vopěnkovi se daří vybudovat uvěřitelné charaktery postav i s motivacemi. Samotný příběh je zde ale upozaděn na úkor vytvoření plastického obrazu příchodu nového spasitele. Kniha tím ale rozhodně netrpí. Vopěnkův literární rukopis je lehce čitelný, a proto ani četná zamyšlení nad osudem lidstva nepůsobí rušivě a naopak jsou velmi podnětná.

Martin Vopěnka - Můj bratr mesiáš.

RECENZE: Riad Sattouf. O Arabech bez předsudků?

Martin Vopěnka, ač velmi zručný vypravěč, se jakoby stále nemůže zbavit nálepky autora dětské literatury. Řečeno jednoduše, v románu je „přemaminkováno a přetatínkováno“ a to hlavně v počátku příběhu. Toto vypisování vztahů mezi dětmi a jejich rodiči, i když v dobré víře, vrací jinak dospělý román zpátky k dětské literatuře. Některé kapitoly knihy působí po obsahové stránce nadbytečně - Vopěnka se v nich snaží, alespoň pocitově, knihu natáhnout, ačkoliv kapitoly samy o sobě nepřinášejí nic nového.

Nicméně je pravdou, že se Vopěnka poučil od Nové planety, která měla přes šest set stránek a trpěla několika slabšími pasážemi. Řečeno takto, nedá se nakonec knize Můj bratr mesiáš vytknout ani těch několik kapitol navíc.

Můj bratr Mesiáš není oddechové čtení na letní dny u vody. Je to temná vize budoucnosti od autora, kterému nakladatelství Mladá fronta dalo nálepku „vizionářský.“ A přece možná, ačkoliv si to odmítáme přiznat, k Vopěnkově verzi budoucnosti opravdu spějeme. V tomto ohledu může Můj bratr mesiáš sloužit jako zasvěcený průvodce světem po apokalypse. To se v žádném případě nedá říct o dílech každého autora sci-fi literatury.

Martin Vopěnka
Můj bratr mesiáš


Nakladatelství Mladá fronta
První vydání, 2017