K tomu, aby si posluchač vyjasnil, co z dvojdisku Protestsongy 1966–2017 vlastně uslyší, si musí přečíst jednak podtitul, jednak text v bookletu, který napsal sestavovatel a vydavatel projektu Tomáš Padevět (bohužel také autor jeho strašného obalu s odhaleným zadkem, který by snad slušel nějaké punkové desce, ale tady působí dost trapně).
Protstsongy. Obal Alba.
V podtitulu totiž stojí, že se jedná o protestsongy „zejména v populární hudbě“. A v doprovodném textu v pasáži o tom, že protestsongy mělo v repertoáru hodně písničkářů, stojí poznámka, že „někteří nedali souhlas k zařazení na toto album“.
To je zřejmě vysvětlení, proč tu nenajdeme jedinou písničku například Vladimíra Merty nebo Jaroslava Hutky. Citelně tu ovšem, byť ani v textu nejmenován, chybí třeba také Jaromír Nohavica, který (ať si o něm dnes myslíme, co chceme), měl v 80. letech řadu výborných písniček, které by se mezi protestsongy dobře vyjímaly.
Z řečeného tedy vyplývá, že drtivá většina obsahu pochází z oblasti popu, resp. středního proudu. Ovšem o to je vlastně dvojalbum zajímavější. To, že se více či méně negativně vymezovali k totalitě hudebníci z alternativních proudů, ať to byl rock, nebo folk, není nic nového.
Řev na okupanty
Kompilátor postupuje v sestavě alba chronologicky, a přestože začíná rokem 1966, výběr písní má dvě hlavní těžiště: srpnovou okupaci a sebeupálení Jana Palacha. Ne vždycky je úplně jasné, co naplňuje definici protestsongu. V pojetí Tomáše Padevěta je to vlastně každá písnička, jež se vyjadřuje k současnosti, ať už napřímo, nebo podobenstvím.
Marta Kubišová po 49 letech znovu natočila píseň Modlitba pro Martu |
To je případ třeba opravdových perel ještě předsrpnového období, Kázání v kapli betlémské Hany Hegerové nebo Krysaře Waldemara Matušky. Obě jsou to dodnes působivé, nádherné písně, u kterých je jasné, na co míří, ale zda je považovat za skutečné protestsongy, to je otázka.
Naopak leckoho asi překvapí dnes už pozapomenuté písně, protestsongy v tom nejužším slova smyslu, které zjevně doslova vyhřezly ze zděšení svých autorů a interpretů ze srpnové okupace. To je případ songu Jděte domů přerovského zpěváka Pavla Nováka, který odkládá veškerou poetickou nadstavbu, až naturalisticky vypráví o srpnových zastřelených a na okupační armádu doslova řve.
Podobný případ je i Petr Ulrych ve Zbývá mi jen píseň, Milan Drobný v Postůjte lidé, Karel Černoch v Kdo je vrah nebo Petr Spálený v Klíči od Kremlu. Tedy vesměs zpěváci, kteří v následujících normalizačních desetiletích rozhodně nepatřili mezi proskribované. Někteří se, jak známo, za svoje „osmašedesátnické pomýlení“ sice takzvaně „omluvili“, nicméně žádný z nich si nijak s režimem nezadal.
Současnost
Přeskočíme-li rok 1969, spojený se smrtí Jana Palacha (a nejznámější písní na toto téma Ticho písničkáře Bohdana Mikoláška), většina dalších songů pochází až z let po roce 1989. S výjimkou skvělého Blues pro sirény Jiřího Dědečka, Pocty Majakovskému Roba Grigorova (další písně, kterou lze nazvat protestsongem jen při hodně širokém výkladu tohoto termínu) a – což asi leckoho překvapí – písně Tvé jméno Jan–Pocta Janu Patočkovi. Tu tajně nazpívala v roce 1978 umlčená Marta Kubišová.
Mezi porevolučními protestsongy nechybí Demokracie Karla Kryla (v níž je autor po básnické i skladatelské stránce jen stínem své někdejší síly) či působivý Stesk Jaroslava Nejezchleby (s právě v těchto dnech aktuální pointou „Lůzu volí zase jenom lůza“).
Tečkou je Modlitba pro Martu v nové nahrávce původní interpretky s pěti mladšími zpěvačkami. Ase symbolickým úplně závěrečným „Amen“ Hany Hegerové.
