Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Nová Libuše v Brně i Praze. Mezi satirou a oživlými obrazy

Kultura

  6:00
PRAHA - Hned tři naše opery se rozhodly uctít sté výročí české státnosti novým nastudováním Libuše Bedřicha Smetany. Zatímco v Ústí nad Labem zkoušky vrcholí, Národní divadla v Brně a Praze už svá šéfovsko-ředitelská pojetí opery o mytické české kněžně nabídla.

V Praze efektní obrazy. Libuše je přítomna u kladení základního kamene národního svatostánku. foto: ND

Hned tři naše soubory se rozhodly uctít sté výročí české státnosti novým nastudováním Libuše Bedřicha Smetany. Zatímco v Ústí nad Labem zkoušky vrcholí, Národní divadla v Brně a v Praze už představily svá šéfovsko-ředitelská opery o mytické české kněžně a nástupu panovnického rodu Přemyslovců s proroctvím, podle kterého český nárok neskoná a pekla hrůzy slavně překoná.

Svým způsobem je to vlastně paradox, že tuto hudební ikonou české státnosti při příležitostech, které mají připomenout naši národní a následně státní identitu, se stalo dílo ve wagnerovském stylu, jejíž libreto napsal Josef Wenzig v němčině. A premiéra se nakonec uskutečnila v ještě nedokončeném Národním divadle u příležitosti svatby následníka trůnu rakousko-uherského mocnářství, korunního prince Rudolfa, který se nakonec ani císařem nestal.

Smetanovo výslovné přání uvádět „hudebně dramatická uživotnění“ pouze při mimořádných příležitostech, interpretační tradice této opery s památnými představeními ve slavnostních i těžkých chvílích českého národa, ale i fanfáry, které se staly prezidentskou hudební „standartou“, sevřely Libuši do patosu vznešené majestátnosti. Není snadné se z ní vymanit.

V Praze efektní obrazy. Libuše je přítomna u kladení základního kamene národního svatostánku.

Pražské inscenaci jednoznačně dominovala hudba. Jaroslav Kyzlink naplno, s promyšlenou stavbou a s plnou koncentrací orchestru a rozehrál velké kontrasty energických temp a mohutného forte vedle měkké kantilény ztišených komorních částí. Suverénně vystavěl už předehru s jásavými fanfárami důstojnosti, motivy Libušiny ženské líbeznosti a Přemyslovy mužské rozhodnosti. Handicap brněnského hudebního provedení pod taktovkou Roberta Kružíka byl sice dán objektivně umístěním orchestru na jedné straně rozlehlého pavilonu P na Výstavišti (a nelze vyčítat občasný nesoulad se sborem pobíhajícím po celé ploše), ale dirigent k tomu volil pomalá tempa, aniž udržel jejich tah, žestě zahájily slavnostní fanfáry při představení 9. září kiksem a hrály zoufale falešně. A režie Jiřího Heřmana, jakkoli pro něj příznačně důsledně respektující strukturu a tempo-rytmus partitury, na sebe strhávala pozornost natolik, že hudba ustupovala do pozadí.

Heřman ve své koncepci vyšel ze stoletého výročí české státnosti - důsledně, s nápady domyšlenými do posledního detailu. Nejen výtvarně bylo nosné východisko slavnostního představení Libuše v Národním divadle 22. prosince 1918 na počest Masaryka jako prvního prezidenta po vyhlášení samostatnosti. Rozebíratelná zhruba tří metrová maketa Národního divadla, prezidentská lóže, i kruhy s vodou a ohněm a sazenice lípy (scéna Tomáš Rusín) stejně jako elegantní prvorepublikové kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové zároveň s vynikajícím světleným designem Daniela Tesaře variabilně s nádhernou výtvarnou estetikou modelovaly rozlehlý prostor. Základní gesto obřadné důstojnosti a překonání obav o osud českého národa (s nadbytečným zasazením až do vesmírného řádu prostřednictvím projekcí) Heřman rozšířil o politickou satiru. A vygradoval svoji zálibu v přidávání dalších (němých) postav. Do Libuše tak zapojil nejen starostlivého tatíčka Masaryka, který přijede na koni, a jeho Charlottu, ale všech dalších deset dosavadních prezidentů s obřími šedivými „gumáckými“ hlavami a jejich manželky. A podobně jako v tomto televizním formátu, který u nás v 90. letech převzala Nova, jejich komentování situací i zasahování do děje má prvky politické satiry – čitelné podle rozsahu znalostí z dějepisu i aktuální politické situace. Zeman s hůlkou pošťuchuje vzpurného Chrudoše, aby se ještě víc vzepřel Libuši, zatímco Havel (s kalhotami lehce nad kotníky) našeptává smírnému Šťáhlavovi tolerantnost. Zeman vrávorající nad klenoty se co chvíli cpe tam, kde o něj nikdo nestojí, zatímco Václav Klaus chce všemu velet tak ostentativně, že se ujme taktovky, než mu ji jedna sboristka sebere a zlomí. Hácha smutně postává u vchodu do Národního divadla, do kterého kráčí dav s napřaženou pravicí, korpulentní Martičce Gottwaldové chybí nejen elegance (jakkoli šila u Podolské), ale i způsoby chování. Masaryk „vyšlape“ hranice republiky a předcvičuje sokolům, původně nadšení pionýři pálí rudé šátky. Výmluvná je scéna, když dav začne ze scény vytlačovat nejprve komunistické prezidenty, pak i Klause a Zemana, aby tato vrstva inscenace vyústila do apoteózy Masaryka a Havla. Je na každém, nakolik právě takto jednoznačný výklad Libušina proroctví a historie české státnosti akceptuje.

Libuše v Praze by zůstala režií Jana Buriana a režijně-pohybovou spoluprací Petra Zusky věrná představě oživlých obrazů ze zlatistého dávnověku v honosném rámu a statičnosti zastaralé divadelní konvence (včetně ladného cupitání baletního „křoví“ a koordinovaného vzpažování sboru), kdyby do inscenace nevtrhl Daniel Dvořák. Rozmáchl se na všechny strany – chvíli realistické projekce vln nebo listí ve větru, chvíli betlém se sboristy v ustrnulých pózách na jezdících (hlučících) pásech včetně oveček, chvíli realistické filmové dotáčky poselstva kráčejícího loukou za Přemyslem, chvíli ženci poskakující jako ploché loutky Kašpárka nebo vznášející se zavěšeni ve výšce, chvíli mařákovská krajina jako výplň obrazu, chvíli tma tmoucí, chvíli světelná show z diodové stěny přes celé jeviště (před kterou se proroctví beznadějně ztrácelo), a na posledních pár taktů křiklavá barevná „fotka“ ze slavnosti položení základního kamene.

Jan Burian jako režisér odpovědný za celkový tvar před premiérou avizoval v inscenačním přístupu silné poselství svornosti: „Společnost může být úspěšná, bude-li silná ve své svornosti. Když pomineme žabomyší spory a budeme si vědomi kontinuity, budeme se umět poučit z vlastních dějin a budeme sdílet společné hodnoty se vší upřímností, budeme mít šanci žít v harmonickém světě přátelství.“ Dvořákovo scénografické řešení se takovému záměru vzepřelo až s „chrudošovskou“ vzdorovitostí – a nebyla žádná „Krasava“, která by takový „svár“ urovnala k ohlášené kýžené svornosti.

Na rozdíly v inscenačních přístupech navazují i rozdíly v obsazení – to brněnské s odvahou vsadit na mladou generaci. Zatímco pražská Libuše Dany Burešové ční jako majestátně vznešená vládkyně, Lucie Hájková jí oblým sopránem ve střední poloze dala v Brně charakter mateřsky srdečné ženskosti, která korespondovala s otcovskou laskavostí světlejšího barytonu Jiřího Hájka jako Přemysla. Adam Plachetka v Praze akcentoval hřímajícím basbarytonem hlavně jeho mužnost. Těžko říct, čím vlastně v Praze Krasava Marii Kobielské se spolehlivým, ale ve výrazu fádním sopránem zaujala Chrudoše, který byl v podání Františka Zahradníčka spíše smířlivý, zatímco k odbojné výbušnosti směřoval spíše mocný tenor Jaroslava Březiny jako Šťáhlava. V Brně Alžběta Poláčková povýšila Krasavu na hybatelku dění svou vášnivostí i úpěnlivou prosbou o smír, když přesvědčovala vznětlivého Chrudoše Pavola Remenára, jehož barytonu pro plnou charakteristiku role chyběla basová barva, kterou ovšem tentokrát skvěle uplatnil Jan Šťáva jako uvážlivý Lutobor. Pro talentovaného Dušana Růžičku je zatím role Štáhlava v brněnském prostoru nad jeho současné možnosti. Ovšem v ostatních rolích se představitelé mladší pěvecké generace – Roman Hoza (Radovan) a Václava Krejčí Housková (Radmila) prosadili skvěle, v Praze Jiří Sulženko (Lutobor) a Roman Janál (Radovan) zopakovali své současné možnosti. Posílený sbor Národního divadla ovšem zněl velkolepě.

V Brně satira. Tatíček Masaryk vstupuje do děje Libuše jako němá postava.

Z dosavadních dvou inscenací Libuše vede cesta k „uživotnění“ Libuše spíše mnohovýznamovou, jakkoli kontroverzní symbolikou brněnského směřování, než pražským ulpíváním na konvencích s nesourodými scénografickými výstřelky. Ani jedna z nich však nedosáhla atmosféry, kterou vyvolala Libuše před osmi lety v zarostlém údolí Divoké Šárky (kde tradici zdejšího přírodního amfiteátru obnovily Jana Divišová a Renée Nachtigallová). Třebaže nastudování nebylo hudebně dokonalé, tisíce diváků, kteří by asi do divadla na operu nešli, si tu po více než třech hodinách nepohodlného sezení mezi kořeny a šiškami v chladu padajícího soumraku vytleskali opakování proroctví. A slzy dojetí v takto společně sdíleném povznesení se byly naprosto autentické.

Bedřich Smetana: Libuše

Dirigent: Robert Kružík

Režie: Jiří Heřman

ND Brno, premiéra 7. 9.; recenzováno uvedení 9. 9.

Dirigent: Jaroslav Kyzlink

Režie: Jan Burian

ND Praha, premiéra 14. 9.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...