Studentův čin už inspiroval úspěšnou trilogii Agnieszky Hollandové Hořící keř z roku 2013, ta však začíná právě až okamžikem Palachova sebeupálení v lednu roku 1969.
Nový film touto scénou naopak vrcholí a snaží se divákům pomoci pochopit, co studenta pražské Filozofické fakulty UK dovedlo k tak radikálnímu kroku. Sleduje poslední rok a půl Palachova života, během nějž se zásadně změnila atmosféra v tehdejším Československu a vývojem prošel i studentův osobní život. Diváci se s Janem podívají na brigádu do Kazachstánu v létě 1967 i do Francie na podzim 1968, jsou svědky zprvu odhodlaných protestů českých občanů proti okupantům a sledují skličující kapitulaci a vzrůstající konformismus většiny společnosti. Významný prostor dostává ve filmu také postava Palachovy matky v podání Zuzany Bydžovské.
Sebeobětování dvacetiletého Jana Palacha patří k nejdůležitějším událostem moderní české historie. Jeho čin budí respekt a dodnes představuje důraznou výzvu k životu či v krajním případě ke smrti. Přesto může být Palachův čin v jisté rovině obtížně pochopitelný, například pokud jde o dopad na jeho blízké. Jednoduše se nevykládá ani Janovo rozpoložení v době oběti - svědectví hovoří o tom, že na něm nebylo vůbec nic znát, že nedlouho předtím dokonce žertoval, a v odlehčeném duchu je vedena i část jeho korespondence. Jiné doklady a samozřejmě i čin sám hovoří naopak o mimořádné vážnosti, s níž Jan Palach přistupoval k životu a ke světu okolo sebe.
Tato rozporuplnost a snad až záhadnost úplně nemizí ani po zhlédnutí filmu Roberta Sedláčka. Jeho Jan Palach se nicméně poctivě snaží předvést vlivy, které studenta k tak radikálnímu kroku přivedly. Tím zásadním samozřejmě byla proměna československé společnosti po sovětské okupaci, letargie a ústup z pozic, které vystřídaly prvotní odhodlání vzdorovat.
Mladý student se střetává s krutou realitou.
Nebylo od věci, že první diváky Jana Palacha v uherskohradišťském kině Hvězda uvedl do dobové atmosféry nejprve dokument Zmatek, který vznikl ve vzrušených dnech roku 1968 po vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Vhled do nálady, myšlení a rétoriky oněch dní je pro pochopení Palachova uvažování klíčový a s podporou dokumentu vyzněly mnohé momenty hraného filmu ještě výrazněji.
I samostatně je však Jan Palach dostatečně názorný: hlavní hrdina, nadšený z přijetí na filozofickou fakultu, se nejprve ocitá uprostřed majálesu, aby byl zanedlouho svědkem okupace a doslova smrtelně vážně míněného odhodlání lidí postavit se bezpráví. Pak přicházejí zklamání - z české policie, která mlátí demonstrující mladé lidi, z pedagogů na fakultě, z veřejnosti, která nepodpořila stávkující studenty.
Filmová škola v Uherském hradišti láká na Voskovce, Von Triera nebo Palacha |
A samozřejmě z politiků: tvůrce Českého století Robert Sedláček ani zde neustává ve snaze demytizovat politické figury. Pro vyřčení skeptického názoru na Dubčeka a spol. se na scéně objeví speciální vedlejší postava a sám Jan Palach je kritický k tehdejší ikoně mladých, předsedovi Národního shromáždění Josefu Smrkovskému. Je to podle něj ještě v době nadšených nadějí „mlsnej starej kocour“ a posléze je Smrkovského kompromisní vyjádření pro Palacha jedním z tíživých dokladů postupujícího úpadku.
  |
Což je mimochodem jedna z věcí v Sedláčkově filmu, které je potřeba brát trochu s rezervou: v dopise, který Palach napsal deset dní před svým upálením a ve kterém navrhuje studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi násilné obsazení rozhlasu, totiž vidí boj za Smrkovského, čerstvě odvolaného z funkce, jako jedno z témat studentského protestu.
Topil Palach štěňata?
Snímek může vyvolat i další debaty nad skutečnostmi, které divákům předestírá. Například se tu pracuje s variantou, že Palach věděl o sebeupálení Poláka Ryszarda Siwiece v září 1968 - dozvídá se o něm na brigádě ve Francii od polské kamarádky. To by jistě byl pro jeho pozdější rozhodnutí významný impulz, doklad o tom však neexistuje.
Pro leckoho bude patrně silná káva scéna, v níž se Jan Palach musí postavit čelem k nutnosti utopit nadbytečné štěně. Možná není nejšťastnější, ale lze ji v tomto autorském pohledu na Palacha pochopit: ukazuje ten rys jeho osobnosti, který mu snad umožnil potlačit „zbytečnou“ lítost nad sebou samým i nad svými blízkými tváří v tvář vyšší nutnosti.
V Uherském Hradišti skončila Letní filmová škola, nabídla 235 filmů |
Palachovu povahu film zachycuje v řadě výmluvných (někdy možná až lehce polopatických) scén. S pochopením, ale bez sentimentu představuje hloubavého mladého muže, který nesnese bezpráví (na brigádě v Kazachstánu se zastane ruského kamaráda, kterému hrozí postih) a nemá rád alkohol (ale s tímtéž kamarádem se v Praze opije, když si to přátelství žádá). Není to ten nejveselejší kumpán, ale upřímně se baví nad groteskou s Laurelem a Hardym.
Po okupaci, když celá posluchárna dojatě zpívá s Karlem Krylem jeho Morituri te salutant, Palach jediný mlčí a přemýšlí o textu... To, že musel být jiný, když se později zachoval jinak než ostatní, je tu vyjádřeno docela přesvědčivě a představitel titulní role Viktor Zavadil dodává Palachovi uvěřitelnost téměř ve všech situacích. K méně přesvědčivým momentům patří filmový milostný trojúhelník Jana Palacha, jeho přítelkyně Heleny a její spolužačky Evy, s ním ovšem naštěstí účinek snímku nestojí a nepadá.
Naopak přirozeně silné jsou scény, v nichž dostala prostor Zuzana Bydžovská coby matka Jana Palacha - milující a milovaná, ale přesto neschopná zabránit rozhodnutí, které v rozhořčeném mladém muži zraje.
Finále je samozřejmě zdrcující, mučivé a těžké a slova, která znějí před ním, o zmarněných nadějích české společnosti, která se zdála směřovat k něčemu cennému, rozhodně nepatří jen konci šedesátých let.
Jan Palach ČR, Slovensko 2018
V kinech od 21. 8. |
