Jistě lze chápat marketingové sdělení BuranTeatru, který Parchant a v klobouku uvádí jako „inscenaci s největším počtem sprostých slov“ v dějinách tohoto divadla. Odvádí se tím ale zčásti pozornost od dramatických kvalit původní hry nositele Pulitzerovy ceny Stephena Adlyho Guirgise. A také od faktu, že domácí divák tady v české premiéře chutná poprvé tvorbu zajímavého newyorského dramatika, herce a režiséra, se kterým v jeho divadle spolupracoval kupříkladu oscarový herec Philip Seymour Hoffman. TragikomedieParchant v klobouku (Motherfucker With the Hat) se kritikům i divákům líbila při broadwayské premiéře roku 2011, o čtyři roky později ji s úspěchem hráli v londýnském National Theatre.
O co jde? Protagonista Jackie je po dvou letech podmínečně propuštěn z vězení, vrací se ke své přítelkyni Veronice plný odhodlání začít spořádaný život. Nepije, nedealuje ani nebere drogy, a dokonce si najde práci. Naráz však v bytě své milé objeví cizí pánský klobouk… A vše se s dávkou peprnosti jako ve správné francouzské frašce nekontrolovaně rozjíždí. Spletenec nedorozumění prorůstá vztahem pětice lidí, v níž skoro každý spí s každým. Ovšem bláznivý kolotoč situací ve druhé půli začne prorůstat až melancholickými tóny a hraje se posmutněle o zoufalství a závislostech nejen na drogách, ale i na partnerovi nebo na iluzorních představách o sobě, o životě a lidech vůbec.
Divák pochopí, že právě štiplavý lexikální náboj hry je nejen autorskou snahou zachytit slang portorické čtvrti. Vulgární přirovnání, metafory i slovní sprosťárny všeho druhu jsou reálným obrázkem prostředí, v němž žijí. Jsou však i zoufalou snahou těchto figur silácky překřičet něco v sobě samých. A křičí se tady o sexu, chlastu, předsevzetích, šancích, lásce a o naději.
RECENZE: Bratr spánku. Inscenace se nedočkala žádného slitování ani od režiséra |
Režisér Mikoláš Tyc měl nesnadný úkol z Guirgisovy zpočátku velmi ukecané a vulgarismy překypující hry vytáhnout několik věcí: břitký humor, uvěřitelné charaktery a nesentimentální vyznění celého příběhu. A to se mu přes herce podařilo. Divák se přes vstupní až ofrkle civilní výkony dostává k nadsazenému, místy až ukřičenému herectví frašky, aby se nakonec vše ukáznilo k projevu jemně prokreslenému nezveličovanými emocemi a city. Tyc aktéry neokázale vede, oni se zase snaží pečlivě budovat často až zuřivé charaktery. V inscenaci je místo pro prudké, vášnivé či rozhorlené výstupy, aby se vzápětí mnohovýznamově mlčelo. Při tom všem v Tycově inscenaci zůstává i humor, kterým jsou často pointovány dialogy i situace.
Komorní příběh pětice lidí ze současného New Yorku je záležitostí ponejvíce hereckou a herecky využitou. Přirozenou osu inscenace tvoří výkony Michala Isteníka v hlavní roli Jackieho a Diany Velčické jako jeho milé Veroniky. Isteník je místy nejen hlasově možná až příliš exponovaný, ale na publikum posléze skutečně přenáší pocity nerozhodného chlápka léčeného Anonymními alkoholiky a přesvědčeného o jediné věci – lásce ke svojí holce.
Velčická je příjemným hereckým překvapením dvouhodinového večera, protože její temperament není jen banální ilustrací energické portorikánské feťačky, ale buduje charakter postavy s rozmyslem.
Výtečný je Vojtěch Blahuta, který bez laciné karikatury hraje nepřiznaného homosexuála. Victoria Kateřiny Veselé a Ralph Lukáše Riegra jsou jen zbývající ukázkou zdařile odehraných rozporuplných postav. Pochvalně je třeba zmínit také velmi prostou scénu Jaroslava Záděry, která potočením dvou hranolů lehce střídá různé pokoje. Nejednoznačnost všeho dění, slabostí a lability těchto lidí ve finále režie naznačí zdánlivě nelogickým propojením těchto interiérů.
Brněnský Parchant v klobouku naštěstí obešel prvoplánovou šokantnost, je herecky zajímavým divadlem i importem americké dramatiky v tuzemské záplavě německé divadelní módy.
