RECENZE: Pohádka Čertí brko. Češi varují před populismem

Naleziště tradičních pohádkových motivů je dávno vytěžené. Čerty všeho druhu, zpupnou vrchnost, naivní chasníky a jejich krásné nevěsty jsme viděli nebo o nich četli stokrát. Humanizaci pekla předvedla Božena Němcová v pohádce Čertův švagr a od té doby se objevilo mnoho dalších, obvykle žertovných, variací na téma, jak to mezi čerty chodí. Vždy se ale dá přičinit ještě další pokus – a někdy se podaří alespoň dílčím způsobem vymanit ze zapomenutelného průměru, tak jako se to povedlo třeba pohádce Romana Vávry Čert ví proč z roku 2003.

Na filmu Čertí brko nemá valný smysl hodnotit nuance ohraného motivu popletených čertů, trochu lepší či horší ztvárnění předvídatelných postav nebo kvalitu muzikálových scén. Podstatné je, jestli se tvůrcům podařilo najít něco, co by dávalo existenci jejich filmu smysl – tedy kromě toho, že budou Vánoce a pohádka se prostě chce.

RECENZE: Útěk z vězení v Dannemoře. Vězeňská romance z amerického buranova

V každém případě se jim v tomto směru nedá upřít snaha. Tématem pohádky o ukradeném brku, které má schopnost odhalovat a zapisovat lidské hříchy, je vlastně varování před zneužitím citlivých informací, což je problém velmi aktuální. Zároveň je znát, že tvůrci Čertího brka, tedy scenáristé Robert Geisler a Tomáš Hodan a režisér Marek Najbrt, ještě nechtějí ukončit debatu o komunistické minulosti a cítí potřebu připomínat její zvrácenost. Soupis hříchů slouží v pohádce uchvatitelům moci k umlčení oponentů a k jejich zavázání ke spolupráci, právě jako za časů StB. K tehdejší, ale zároveň samozřejmě také k dnešní době odkazuje zneužití dalších kouzel, díky nimž mohou vládci lidem slibovat snadný život, ten je však vždy nakonec draze zaplacený. To je nadčasová pravda, na kterou není dobré zapomínat.

Jedna věc je ovšem vcelku bohulibý záměr a druhá jeho provedení. Asi největší potenciál zapůsobit má vedlejší postava měšťana (Marek Daniel), který se z váhavého odpůrce moci promění v jejího sluhu, schopného obětovat vlastní manželku, ráznou „disidentku“ v podání Jany Plodkové. I tato linka je ovšem podaná (i na pohádku) hodně schematicky a proklamativně. Nemluvě o dalších postavách, které „chytily satiru“. Tvůrci měli odvahu přivést odpůrce zkorumpovaného režimu až pod šibenici k hromadné popravě, což je scéna, z níž by mohlo mrazit, kdyby ovšem postavy byly něco víc než účelově naaranžované figuríny. Tím, co skutečně utkví v paměti, nakonec asi bude spíš nízkorozpočtová varianta Iron Manova zázračného obleku, kterou používají Najbrtovi čerti. To jsme v české pohádce zatím opravdu neviděli.