RECENZE: Pohřeb až zítra. Portrét jedné impulzivní rodiny

Hra, zachovávající jednotu času a místa, je de facto sledem jednotlivých na sobě nepříliš závislých situací, jejichž cílem není ani tak vytvořit nějaký pevný a celistvý děj, jako spíš jen poodhalit obraz jedné rodiny, v níž se to tak nějak pořád dokola „mele“. Za její motivický svorník přitom můžeme označit rozpad partnerských vztahů: většina postav prošla či prochází touto nelehkou situací, která v nich vyvolává pnutí, jež vystupuje na povrch a ovlivňuje celkovou atmosféru večera.

Problémem hry je její jistá dramatická mělkost. Autorka ve snaze nabídnout autenticky působící „záznam reality“ s touto realitou při svém psaní až příliš splývá, „kopíruje“ ji, než by ji nějak dramaticky povyšovala; důsledkem je, že text (jakožto drama) působí až příliš banálně, řídce a dramatický fundament postav je příliš slabý. Zbytnými součástmi hry jsou navíc její publicistické pasáže (hovor postav o uprchlících) a oželet by se daly například i anglicismy, které postavy občas po užívají.

Daniel Hrbek si ve svém nastudování příliš „nevymýšlí“. Hře, která vznikla v těsné součinnosti s divadlem, více méně pokorně slouží; několika „zastaveními“ (hudebními vstupy, změnou světelné nálady, kdy postávám jako by byl dán čas na vydechnutí) ji dobře rytmizuje. Jeho prvotní snahou je, jak se zdá, nechat text co nejúčinněji rozehrát herci.

RECENZE: Mlynářova opička ukazuje Klicperu v komediálním světle

Prosté režijní prostředky také obnažují strukturu textu jako onoho již zmiňovaného sledu separátních dramatických situací; některé se ukazují opravdu jen jako málo nosné (banální), některé působí vyumělkovaně, jiné ovšem – zvláště při režijní podpoře jejich komediálního potenciálu – se Hrbkovi daří úspěšně rozvinout, na čemž hlavní hereckou zásluhu má rázný a energický výkon Natálie Řehořové, jejíž Andy se stává de facto ústřední figurou večera.

Inscenace Pohřeb až zítra. Robert Jašków lamentuje.

Záhadný cizinec

Výraznější nejasností inscenace zůstává pojetí „cizince“ Jiřího v podání Luboše Veselého. Strohá, upjatá, téměř humoruprostá figura tu stojí v ostrém kontrastu k věčně rozhádaným příslušníkům (bývalé) rodiny, která vlastně, byť možná paradoxně, představuje životaschopnou, pulzující „domácí“ jednotku. Nelze se vyhnout otázce: co chce Hrbek takto akcentovaným kontrastem vlastně sdělit? Chce poukázat na nekompatibilitu české (evropské) mentality s mentalitou jinou – arabskou, která se hrne na zdejší kontinent? Anebo tu jen Hrbek prostě nedomyslel konotace takového pojetí?

I přes všechny uvedené výtky však Pohřeb až zítra – nutno říct – působí jaksi elementárně věrohodným dojmem. Je na něm patrné, že autorka pracovala s látkou, kterou důvěrně zná, která v ní „žije“ (divák alespoň v základních obrysech seznámený s privátním zázemím autorky se samozřejmě může bavit hledáním biografických vazeb), a Daniel Hrbek z ní inscenačně udělal živý, svižně plynoucí útvar mající (jak už to tak u „her ze života“ bývá) tragikomický ráz. Přes všechny výhrady jde ve Švandově divadle o překvapivě příjemný počin.