Hra je především zamyšlením nad smyslem revolucí. Jaká je jejich podstata? Jde je plnohodnotně realizovat? Nejsou již předem – kvůli svému násilnému charakteru – odsouzené k degradaci? Tři emisaři francouzské revoluce odjíždějí na Jamajku, aby podnítili místní otroky k povstání. Než tak ale učiní, dostává se ve Francii k moci Napoleon a jejich pověření pozbývá platnosti... Hra, psaná sytým, expresivním jazykem, je spíš esejem než tradičním dramatem. Její rozbitá, proměnlivá struktura plně vyhovuje současným postdramatickým divadelním tendencím.
Příliš apartně, bez potřebného nasazení
RECENZE: Čaj a apokalypsa. Hlad zaženou už jen pořady o vaření |
Michal Hába inscenaci scénograficky zasazuje do blyštivého revuálního prostředí. V sálu Venuše ve Švehlovce vykrajuje třemi stěnami pokrytými flitry místo, které i díky vyvýšenému molu podél stěn poukazuje na karnevalový ráz revolucí, během kterých – hovoří o tom ostatně již sama hra – se vše převrací naruby, padají staré masky a nové se nasazují. Jde zároveň o prostor, který svou světelnou intenzitou zostřuje pozornost na herce.
Inscenace, jak je u Háby zvykem, je hybridním útvarem. Je spíš divadlem-koncertem. Naživo provozovaná hudba (Jiří Čížek) tvoří její organickou součást: herci jsou zároveň hudebníky. V nástrojovém obsazení dominují helikon a pozoun, které vyluzují nelibou, rozvrzanou hudbu. Inscenace tím jednak získává energii a jednak tím poukazuje na problematické, „skřípající“ rysy revoluce (revolucí).
Hábova režie se drží dramatikova textu, buduje však k němu – prostřednictvím citací různých děl (a jejich následným vykládáním), především populárního levicového filozofa Slavoje Žižka – výraznou komentářovou rovinu. Tím dochází k vypíchnutí některých témat hry: zvláště toho, které se týká možnosti uskutečnění „opravdové“ revoluce, jako byla ta (jak si všímají citovaní autoři) na přelomu 18. a 19. století na Haiti.
Inscenace až překvapivě spoléhá na herectví účinkujících. Některé pasáže, při absenci výraznějších režijních nápadů, stojí téměř výlučně na něm. A v tom také tkví její největší potíž. Herecký projev (zesilovaný, jak už bylo řečeno, zvoleným řešením scény) je mdlý, neosobitý. Postrádá nasazení a drajv samotného Háby, jindy v inscenacích též vystupujícího. Inscenace působí až příliš apartně, uhlazeně. Nemá náležitý „nápřah“.
Z inscenace zvláště v závěrečných pasážích vystupuje jako hlavní téma člověka zaskočeného právě nastalou společenskou situací – ve které se jen obtížně vyznává, neví, jak jednat, jak se rozhodnout. Zde se tak děje prostřednictvím postavy emisara Debuissona, který se po změně poměrů (Napoleonově nástupu) rozhodne zvolit staronový status quo (své postavení otrokáře) a tím zradí ideály revoluce. Jde o téma, které Michala Hábu zajímá již delší dobu – viz předchozí inscenace Ferdinande! či Sezuan. Zde však, suma sumárum, je výsledek méně přesvědčivý.
Heiner Müller: Pověření Překlad: K. R. Jilská Režie: Michal Hába Scénografie: Adriana Černá Hudba: Jindřich Čížek Dramaturgie: Helena Jonášová Lachende Bestien – Venuše ve Švehlovce, premiéra 12. 1. |
