Hlavní hrdina novely Reither je někdejší majitel malého nakladatelství, které se položilo. Osudovou náhodou se seznámí se svou sousedkou, předsedkyní místního čtenářského klubu a autorkou knihy o jediném výtisku. Paní Leonie je někdejší majitelka kloboučnictví. I to zkrachovalo, protože „pro její klobouky bylo čím dál tím méně obličejů“. Reither a Leonie jsou dva zralí lidé v letech, žijící v relativním blahobytu kdesi na německém venkově, oba jsou osamělí a v podstatě jsou to elegantní zkrachovanci. Jejich setkání přeroste v něco, z čeho by klidně mohl být vztah. A to nejisté, nedořečené a naznačené se vyvíjí během výletu autem do Itálie, k němuž se spontánně rozhodnou.
Pomoci, či ne?
RECENZE: Deník. Zprávy z médií se v této knize prezentují ve své nahotě |
Reither a Leonie nejsou romantičtí „loseři“, nepohrdají společností, která je odmrštila. Naopak své postavení inteligentně glosují. Nejsou ani ve věku, kdy by literatuře (anebo filmu) slušel žánr road movie. Byť Reither se svou koženou bundou působí jako zestárlý dobrodruh. Přesto Kirchhoff dovede namíchat překvapivý koktejl. Zdrženlivě, decentně popisuje jejich skryté příběhy, které si nesou s sebou. Oba promeškali své šance, oba se teď zdráhavě chápou něčeho, co docela připomíná nový začátek. Kirchhoffův popis jejich sbližování má jinou příchuť, než kdyby šlo o mladé milence. Je ale překvapivě vzrušující a jímavý zároveň.
V Itálii jim vstoupí do cesty mladá uprchlice. Nemluví žádným jazykem, který naše dvojice ovládá, není nijak zvlášť sympatická, o jejích motivech a hodnotách se lze jen dohadovat. V podstatě odpovídá obrazu uprchlíka jako někoho, koho od nás dělí možná nepřekonatelný kulturní příkop. Jenže, najednou je tady. A pouhou svou existencí klade na Reithera a Leonii etický nárok. Leonie se charakteristicky nerozhoduje – snaží se prostě pomoci. Reither si klade rozumné otázky, co je vlastně v tomto případě užitečná pomoc. Uprchlice jim situaci nijak neulehčuje. Příběh se dramaticky uzavírá, bez ideologického nebo poučného vyznění; tak, jak to bývá.
Chvějivě napsaná novela působí docela nenápadně, Kirchhoffův styl má nicméně snad ještě větší kvality než samotný příběh (korek vytahovaný z lahve vína vydá „skoro lidský zvuk“, naopak osobní historie hrdinů příběhu působí věrohodně nepochopitelně). Příhoda je zároveň neokázalou meditací nad možným koncem evropské kultury. Úpadek začíná možná opravdu s klobouky. A za hranicemi bezpečného, byť komplikovaného světa už čeká nová krev. Setkání s uprchlíky se odehraje v Příhodě ještě jednou. Způsobem, který může některému čtenáři připadat jako prvoplánový nebo ideologický. V závěru se totiž role pootočí a je to Reither, komu se uprchlík, tentokrát muž – snaží pomoci.
Německá knižní cena
Autor tohoto článku si musel vzpomenout na vlastní zkušenost z campingu poblíž italské Pisy, kde si jeho syn naštípl jednou večer ruku. Nejkompetentnějším pomocníkem byl černošský noční hlídač, bezpochyby imigrant, který dokázal jak odhadnout rozsah zranění, tak poradit nejúčinnější řešení. Bylo to setkání, jež zpětně působí barvotiskově. Je to ale příhoda ze skutečného života.
V případě Příhody jde o literárně zpracované setkání s uprchlíky – ale i se sebou samým –, které se úspěšně vymyká předpřipraveným úsudkům. Ocenění Německou knižní cenou opravdu nebylo náhodné. U nás kniha, vydaná nakladatelstvím Akropolis v překladu Ivany Führmann Vízdalové, zatím příliš nezarezonovala. Možná její téma probouzí předsudečné názory a postoje. Ty je ale v případě této knihy možné šťastně nechat stranou.
Bodo Kirchhoff: Příhoda Překlad: Ivana Führmann Vízdalová |
