Inscenace Pýcha osamělosti je dalším svérázným divadelním příspěvkem k výročí naší státnosti. Nejde však o žádnou okatou připomínku posvátné stovky, ale o svérázné glosování česko-slovenské vzájemnosti a (ne)pospolitosti. Pithartovy skeptické komentáře či interpretace československých dějin se nebudou všem líbit, jako tomu ostatně bylo už při prvním i dalších vydáních knihy. Právě její druhá kapitola se stala základem Honzírkovy inscenace.
Signatář Charty 77 Pithart už v roce 1980 vydal pod pseudonymem J. Sládeček kritickou studii o reformistech pražského jara nazvanou právě Osmašedesátý. Kniha tehdy vyšla v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem. A již v této samizdatově podobě vyvolala velmi živou diskusi, stejně jako i při jejích pozdějších reedicích ve svobodné době počátku devadesátých let. Autor s jedinečným stylem ale i svérázný analytik a glosátor byl napadán coby kacířský národní flagelant, který rozbíjí často banální, ale tradovanou idylu. Bylo mu vyčítáno, že vše vidí příliš skepticky, pohrdá tradicemi, odkazy a potažmo i národem a že bagatelizuje vše pozitivní, co čeští synové a dcery kdy vykonali.
Dějinný mejdan v mrazírnách
A pr ávě ono zpochybňování zavedených obrázků, myšlenkových jistot a vlastně onu kritičnost Pithartova pohledu, který jde často proti pohodlně uhlazené vlastenecké srsti, se snaží Honzírkova inscenace z textu vytáhnout a tyto jeho kvality i stvrdit. Chce dávat více otázek než odpovědí. V úzkém, sevřeném a bílé vykrytém prostoru multikulturního prostoru Industa, což je areál někdejších mrazíren, sleduje publikum vlastně jakýsi dějinný mejdan. A to doslovně: cizinec (Wesam Fakher přišel z Iráku a žije zde se svou rodinou) se špatnou lámanou češtinou otevře osmdesátiminutový večer-večírek o zdejší národní otázce. Vzápětí přichází trojice protagonistů, aby do publika chrlila a chrlila Pithartovy glosy, ve kterých znovu otevírá, rozebírá a analyzuje historii československého státu.
Neustále se tady vrší (stále aktuální) otázky po smyslu tuzemských moderních dějin a českého národa v nich. Vzpomínají se s jistou trpkostí roky 1938, 1948 a 1968, často se až nelichotivě poukazuje, v čem jsou Češi a Slováci jiní, jak si v konkrétních obdobích stáli. Vše začíná a posléze se stočí zase k pražskému jaru, k jehož aktérům (včetně sebe) je autor Pithart vcelku přísný a režisér Honzírek i trochu sarkastický.
RECENZE: Dopisy Olze od tandemu Skutr. O Václavu Havlovi s láskou |
Trojice aktérů je obsazena coby svého času slavné popové seskupení Golden Kids, které v tomto imaginárním dějinném obýváku plném starých černých elpíček slaví novoroční mejdan. Tyto dramatické figury, či spíše interpretátoři a řečníci Pithartova esejistického textu jsou už v programu přiznaně Kubišová, Vondráčková a Neckář. Občasné písňové střihy, kterými režie přerušuje neustále se valící text, těchto dvou žen a jednoho muže diváka nenuceně upozorňují, že podobnost s někdejšími ikonami české populární hudby není náhodná. A jsou to písničky či refrénovitě se opakující fragmenty songů Nestůj a pojď, U nás máme mejdan nebo Atlantis, které mají modelovat atmosféru novoroční pitky, z níž ve finále akorát bolí vlastenecká hlava. A navíc jsou nejen díky názvu večera tito Češi nemístně pyšní, aniž by si uvědomovali, jak zoufale jsou osamělí…
Nadlidské úsilí herců
Honzírkova inscenace se snaží rozrušovat a divadelně nadrchat text prozaického originálu, který se ovšem jevištnímu ztvárnění vcelku vzpírá. Občas mne napadlo, že bych si to vše v klidu domova a bezpečí ušáku ve svém obýváku přečetl, to abych se mohl v textu případně vracet nebo si s jeho myšlenkami ve své hlavě pohrál. To samozřejmě odsypávající další a další postřehy chrlící večer neumožňuje. Nejde tady ani tak o divácký komfort, jako spíše o nadlidské úsilí tří mladých herců pečlivě strukturované, namnoze dlouhé a lexikálně bohaté věty po smyslu traktovat, zahrát a srozumitelně popostrčit k publiku.
Herecké výkony jsou tady proto měřitelné zejména v kategorii rétoriky. Jde ponejvíce o jakési veřejně přednášené moudré řeči, ve hře tady není primární pitvoření se za Kubišku (Veronika Soumarová), Helenu (Lucie Ingrová) či Vaška (Karel Vondrášek). Tito mladí herci ohýbají Pithartův jazyk velmi přesně, zručně, jdou po jeho logice, obsahu a významech. Tímto ponejvíce modelují a předávají sdělení večera, který není vlastní divadelností nijak omračující ani vynalézavý. Naučit se taková kvanta publicistické esejistiky bez jediného přebreptu a zaškobrtnutí, to chce klobouk dolů.
Divadlo Feste se snaží svými autorskými projekty a svojí dramaturgií vynalézavě provokovat a dlužno říci, že nejde o dráždění prvoplánové. To je i tento případ. Faktem tak zůstává, že Honzírkova inscenace Pýcha osamělosti je pro výše řečené zážitkem myšlenkovým a trochu méně divadelním. I proto stojí za vidění.
Petr Pithart: Pýcha osamělosti Režie: Jiří Honzírek Světlo a stavba: Jan Bečka, Jan Sebastian Frei Divadlo Feste Brno, premiéra 11. 10. |
