Po svém vzývá otcovu bojovnost i touhu po lepším světě. Používá k tomu vlastní prostředky, soudržnou kombinaci rapového dancehallu a současné podoby reggae.
S deskou Stony Hill si dal Damian Marley na čas. Plných dvanáct let od předchozího, vysoce ceněného titulu Welcome to Jamrock, na kterém se zaměřil mimo jiné na téma zločinnosti a sociálních problémů rodné Jamajky. Ne že by mezitím zahálel. Stal se spolu s Mickem Jaggerem, Joss Stoneovou, Davem Stewartem a A. R. Rahmanem členem superskupiny SuperHeavy. Spolupracoval se Skrillexem.
Ale vlastní materiál střádal. O to hutněji Stony Hill působí. Junior Gong, jak fanoušci Damianovi s úctou říkají s odkazem na otcovu přezdívku Tuff Gong, má hodně na srdci.
RECENZE: Květy vykročily do další fáze existence pravou nohou |
Alej ukřižovaných
Hudební drama podle skutečných událostí představuje stěžejní skladba alba Nail Pon Cross. Verše „všechno je stále drsnější... ale dávej pozor, koho přibíjíš na kříž“ nechal autor ve videoklipu doprovodit scénami kamenování, pouličního násilí, pronásledování, střelby. Nakonec nechá na sloupech elektrického vedení ukřižovat sebe, muslimskou ženu v šátku, afroamerického chlapce, člena pouličního gangu i policistu.
„To hlavní, co jsem chtěl sdělit, je fakt, že soudíme ostatní podle stereotypů. Podle pouhého vzhledu člověka, vypovídajícího jen o jeho etnické příslušnosti či kultuře. Bez toho, abychom onu osobu skutečně znali. Odsuzujeme nejen bez skutečného poznání, ale i bez schopnosti objektivně soudit také sami sebe, a navíc bez jakéhokoliv práva soudit druhé,“ vykládá Damian důvody burcujícího obrazového provedení skladby v rozhovoru pro magazín Billboardu.
Jako jediný lék hlásá zpěvák napříč albem alespoň trochu snahy o vzájemné porozumění. „Komunikace je klíč,“ říká. Dala by se tomu samozřejmě vytýkat jistá banálnost, ba i frázovitost. Ale nevytýkejme, protože slyšet je hlavně upřímnost. A na každém kroku lze vidět důvody, proč se Damian angažuje.
Virtuální reality, skutečné utrpení
Napětí zní také ze skladby Time Travel. Damian nad „militantním“ rytmem chrlí jména diktátorů a teroristů, staví do kontrastu termíny jako hackerství, panika, policejní násilí, sociální sítě. Na první poslech zdánlivý chaos, ale ve skutečnosti dosti plastická mozaika. Text zpěvák prokládá refrénovými otázkami: „Co je skutečný život, co virtuální realita?“ Končí otázkou zvláště sugestivní. Co přinese budoucnost? Co by asi tak mohla přinést. Jasně to naznačuje předchozí „poučení z dějin“.
Nejde ovšem o album jednostranně temně a kriticky zaměřené. Kamenný kopec Stony Hillskýtá i optimistické výhledy. Třeba Living It Up s poselstvím, že marasmus lze nejsnáze přežít s vůlí k naději, ke vzájemné pomoci: „Vždyť si pořád užíváme hezké chvíle, zrozeni na předměstích ze snů ghetta, tak nepropadejme letargii.“
K zásadním písním patří podle autora také So a Child May Follow. Otec Damian ji věnoval nejen synovi Elijahovi, jehož dětský hlásek už nechal loni zaznít na svých koncertech, ale dětem dnešního světa obecně: svět je váš, nakládejte s ním rozumněji než my.
Dvě výše zmíněné kompozice spolu vlastně souvisejí. „Z písně So A Child May Follow o tom, že děti mohou pokračovat v našem snažení, slyším hodně sentimentu. V době, kdy jsem ji psal, jeden z mých blízkých přátel odešel a mně se vždy vrátí ten pocit smutku... Proto jsem musel dopovědět optimismem Living It Up, svého druhu pocty mámě a všem, kteří mě vychovali,“ vysvětluje autor.
Nejen do názorové, ale i do hudební jednotvárnosti má album daleko. Damian využívá pestré muzikantské prostředky, neomezované rodným ostrovem a dědictvím. Odlišná faseta se zaleskne například v Perfect Picture, ovlivněné R&B, jedné ze dvou skladeb s hostujícím nevlastním bratrem Stephenem Marleym. Decentní nostalgii nabídne neprvoplánová členitá balada Autumn Leaves, elegantně zaranžovaná s využitím klavíru a smyčců, které „nepřeslazují“, ale zvedají napětí.
