RECENZE: Snímek Život je taková fešná obnošená vesta

Vesmír je podle režiséra Daniela Espinosy ztělesněním dobrodružství: „Nevíte, jak vypadá, jak se v něm člověk cítí, kde se nachází. Nevydává žádný zvuk. To je samo o sobě děsivé,“ říká v propagačních materiálech k filmu začínajícímu záběrem, v němž za velkého rámusu naráží do kosmického modulu sprška vesmírného kamení. O sofistikovaných pocitech se dá hezky mluvit, ale přece jen není nad snadný, třeba i nesmyslný efekt... S jistou rezervou je proto třeba brát i Espinosova další slova o tom, že natáčel spíše „vědecko- -realistický“ film nežli sci-fi.

Zápletka je následující: na Mezinárodní vesmírnou stanici na oběžné dráze Země dopraví ve velmi blízké budoucnosti sonda z Marsu hibernující mikroorganismus. Posádka má za úkol úlovek oživit a bezpečně, mimo Zemi, jej prozkoumat. Zárodek se má čile k světu, záhy až nějak moc. Brzy je jasné, že to není kamarád, ale nesmírně rychle sílící predátor, navíc čím dál rafinovanější. A nemá samozřejmě žádný menší cíl, než zkonzumovat nejen celou posádku vesmírné stanice, ale pokud možno i zpustošit celou její domovskou planetu – tak jako v minulosti zřejmě zplanýroval Mars.

RECENZE: Za každou cenu. Bankovní loupeže a Jeff Bridges nikdy neomrzí

Na to, jak je scénář takového příběhu vlastně předem daný a ani sebepřekvapivější rozuzlení nemůže doopravdy překvapit, je Život až nečekaně napínavá podívaná. Scenáristé Rhett Reese a Paul Wernick se poměrně zručně vypořádali s úkolem vymyslet, jak se drobný, ba roztomilý organismus postupně prodere z pečlivě izolované laboratoře do klíčových prostor vesmírné stanice a jak to udělá, aby nakonec reálně hrozila jeho invaze na Zemi. „Nepředstavitelné“ se rychle mění v uvěřitelné a svižný sled událostí nedává divákům vydechnout.

Ti se pro ten účel samozřejmě musí oprostit od přehnaných „vědecko-realistických“ očekávání i od pocitu, že tohle všechno už jednou (nebo víckrát) viděli. Je to sice tak, ale proč by si nakonec Daniel Espinosa nemohl natočit svého vlastního Vetřelce říznutého Gravitací? (Z filozofických sci-fi 2001: Vesmírná odysea nebo Solaris, k nimž se režisér coby ke své inspiraci také hlásí, toho v Životě zase tolik podstatného přítomno není). Nevadilo by to nejspíš vůbec, kdyby Espinosův snímek své výrazné vzory v něčem zásadním posunul, neřkuli překonal. Život se jim však svým zpracováním i účinkem přinejlepším jen blíží.

Avizovaná aktuálnost snímku asi nejvýrazněji vypučí ve zmínce astronauta Davida Jordana (Jake Gyllenhaal) o tom, jak se účastnil současné války v Sýrii. Dost to tahá za uši a kýžené zamyšlení nad tím, jak se lidstvo dokáže ničit samo i bez vesmírných vetřelců, vyznívá do hlubokého prázdna. Jistě se lze při sledování Života bavit i úvahami nad tím, jak se do sci-fi filmů v různých érách promítají geopolitické vztahy, gender či inkluze; příslušníci kterých národů tvoří posádku, kdo je velitel, kdo umře první a kdo naopak musí vydržet až do finále... Život je v tomto ohledu místy lehce pikantní, avšak rozhodně nijak revoluční.

Je tu nicméně jedna příznačná nuance „vetřelcovského“ schématu: ničivý živel tentokrát není pro nikoho náhodný nález, jeho oživení není ani zdánlivá nehoda, ale jednoznačný cíl mise. A k vyvolání džina z lahve tu dochází za všeobecného nadšení mas. Možná jednou budou sci-fi snímky s tímto motivem uváděny v historické literatuře jako doklad toho, že lidstvo přece jen cosi tušilo...