Mat Collishaw se na uměleckou dráhu vydal jako příslušník Young British Artists a dílo Bullet, které ho uvedlo na scénu (zvětšená fotografie rány v hlavě z učebnice), vystavil jeho kolega a dnes již hvězda Damien Hirst. Tvorbu YBA začal ve velkém nakupovat sběratel a majitel reklamní agentury Saatchi & Saatchi a rychle stoupající popularita byla pro mladé umělce provokující tehdejší establishment těžko únosná.
Mat Collishaw žil poměrně dlouhou dobu s největší provokatérkou, feministickou umělkyní Tracey Eminovou, která ho svými odvážnými kusy poněkud zastiňovala. Nicméně i Collishaw si našel pevné místo na umělecké scéně – i když se zabývá tématy krutosti, násilí a utrpení, získává a svádí diváka především krásou. Je to krása až kýčovitá a podbízivá jako postupy dnešní reklamy. Umělec s touto strategií podle vlastních slov vědomě pracuje. Záměrně používá obecně známé symboly, ale i rafinované technologie, aby vytvořil „produkt“, který přiláká pozornost.
Na hraně propasti
Otázky na funkci krásy v umění jsou zcela legitimní. Současní diváci ji ostatně v různých postkonceptuálních uměleckých metodách postrádají. Publikum Mata Collishawa se rozděluje: část je prvoplánovou krásou, která jim prezentuje dostupnou ideu, nadšena, druhá část považuje krásnou masku pro zdánlivě hlubokomyslná sdělení za kýčovitou a přepálenou, tudíž nevěrohodnou.
Mat Collishaw tvrdí, že otázka, co je krása v umění, teď zrovna není v módě, ale on sám ji ke svádění diváka využívá. Pohybuje se na hraně nebezpečné propasti, ale daří se mu tuto choulostivou pozici vybalancovat. O tom svědčí zájem seriózních institucí i sběratelů o jeho práce.
Utíkáme před upachtěností života, myslí si britský umělec Mat Collishaw |
Dalším důležitým aspektem jeho díla jsou příběhy. Ty samozřejmě lze přiřadit každému uměleckému dílu – u Collishawa jsou ale pokaždé na počátku vzniku, z nich se odvíjí i estetika díla a použitá média. Často si vybírá ikonické příběhy z historie, které dráždí zvířecí instinkty v člověku, útočí na negativní obsese. Výsledek je ale krásný jako staré obrazy v kostele nebo jako nejlíbeznější reklama útočící na nejnižší pudy.
  |
Výstava představuje víceméně průřez umělcovou tvorbou za posledních deset let; sám ji připravoval a konzervativní prostředí klasicistní historické budovy Rudolfina ho nadchlo. Na jeho webových stránkách se chystaná událost objevila už před nějakou dobou av Praze najdeme opravdu zásadní autorova díla. Ale také jedno překvapení. Na fotografiích vypadají záhadně a z popisu použitých technologií jde hlava kolem. Očekávání wow efektu je však mylné. To, co se ve 2D jeví jako slibná spektakulární podívaná, je v realitě tak trochu pouťové.
Například hned úvodní instalace z loňského roku Albion (obraz dubu Robina Hooda v Sherwoodském lese) působí v dokumentaci tajemně a křehce, ve skutečnosti projekci odrážející se na transparentní zrcadlové fólii rámuje robustní konstrukce, která přebíjí veškeré subtilní chvění vzdáleného obrazu. Mohl by to být záměr – odhalovat falešnost obrazové iluze –, ale není, jak je vidět na dalších dílech. Třeba na dokonalých fotografiích posledního jídla odsouzených k smrti v jedné americké věznici, prezentovaných jako potemnělá stará holandská zátiší, či na videu zobrazujícím hořící květ, adjustovaném v gotické vitríně. Podobně vážně pojatá krása se týká i velkoformátových fotografií zdevastovaných motýlů Insekticid.
Této touze po formální dokonalosti a zároveň určité nedbalosti provedení některých detailů není jednoduché porozumět. Proč se v objektech černých zrcadel s výjevy z Caravaggia použila tak amatérská animace, podobně jako na videu apropriovaném podle známého Böcklinova obrazu Ostrov mrtvých? Svědčí nedokonalost o autorském rukopisu, nebo je součástí snahy o zlidštění reklamní strategie? Obávám se, že jde o technologickou nedůslednost.
Asi největším zklamáním výstavy je choulostivá instalace s tématem teroristického útoku v Beslanu. Její prvoplánovost je nesnesitelná. Fotografické výjevy utrpení vyvolávané střídavě v uzavřeném boxu projekcemi na stěny natřené speciální citlivou barvou mají představovat přízraky vystupující z temného podvědomí společnosti. Působí ale jako špatně provedená pouťová atrakce s nádechem citového vydírání.
Povedená atrakce
Naopak povedenou atrakcí s nejednoznačným příběhem je projekce Konec nevinnosti s deštěm pixelů, za kterými odhadujeme Velázquezův portrét papeže, který si do svého obrazu vypůjčil Francis Bacon. Pohlednici tohoto Baconova obrazu měl Collishaw v ateliéru, pozoroval ji a řetězec matrixu mnoha asociací se rozpoutal.
Závěrečný kolotoč zoetrop, demonstrující biblické násilnosti, je hezkou učební pomůckou, jejíž „wow“ funguje v technologické době roztomile staromilsky.
V přehlídce dekadentní krásy se ale nachází také nejpůsobivější rané dílo Mata Collishawa, které bez velkých efektů dokáže zasáhnout diváka nejsilněji. Černobílá fotografie Narcise zobrazuje zarostlého autora ležícího polonahého v londýnském blátě, jak pozoruje svoji tvář v louži. V ruce svírá šňůrku samospouště. Jak vysvětlit krásu tohoto prostého obrazu s mnoha možnými příběhy vedle všech ostatních efektů?
Panoptikum krásy vybízí k otázkám, které nemohou být snadno zodpovězeny. Svádí, ale neprovokuje. Každopádně je nepřehlédnutelnou pražskou událostí, z níž lze vyvodit mnohá poučení a připomenout si příběhy z historie umění.
Mat Collishaw: Standing Water Kurátor: Petr Nedoma Galerie Rudolfinum, Praha, do 8. července, vstup zdarma |
