Hra Teritorium je částečně moderní parafrází Aischylova Agamemnona čili tragédie, která líčí návrat vojevůdce do Mykén k manželce Klytaimestře a následnou sérii vražd. Novotného hra má v sobě zběsilost stejně jako básnivost. Její jazyk je neurvalý a drsný a vystihuje totální devastaci. Některé promluvy hrdinů, či spíše monology, jsou neseny působivou expresí, zvláštními příměry a metaforami, které vytvářejí přízračnou atmosféru nekončící noční můry, života bez budoucnosti, v němž hlavní slovo patří a bude patřit násilí. Hru prolamuje několik snových výstupů, v nichž se vrací předek prokletého rodu, aby připomněl, že kruh vraždění nelze uzavřít a odcizení nikdo neunikne.
Jan Frič si Novotného text nevybral poprvé, inscenoval jeho parodický kousek Hubte trampy, serou v lese, kde se hodně utrhl z řetězu. I s Átreovci si již dříve pohrál ve variaci na Eurípida s názvem Orestek, kterou režíroval na Zábradlí. V Teritoriu víc dbá na čistotu zvoleného stylu a zbytečně neodbíhá od tématu. Třeba vyškrtnul odlidštěné hlasy jakýchsi strážců, kteří se dorozumívají vysílačkou a vedou vlastní přisprostlé dialogy, případně mluví anglicky. Hra tak získala na sevřenosti a režie se soustředila na drama privilegované rodiny, kterému ale dodává další konotace. Vztahy postav (nemají jména, ale odpovídají antickým hrdinům) jsou zničené, ony samy jsou deprivované a výlučně soustředěné jen na své ego. Jejich psychická deprivace, ztráta ideálů a cynismus ale mají přímou souvislost s tím, co se odehrává „venku“. Je to tušení blíže nespecifikovaného pekla. Rozvaleného a vydrancovaného světa, kde probíhá permanentní válka a před teroristickými útoky si nikdo nemůže být jistý. Však Agamemnonova dcera Ifigenie hyne kvůli sebevražednému útoku na tržišti, kam ji otec vzal. Frič se scénografem Martinem Chocholouškem z podzemního sálu s balkonem vytvořili jednotný prostor. Jeho omšelost, betonové sloupy i balkon, který vidíme z podhledu jako podivnou kostru, dohromady vytvářejí nepříjemný pocit, že se divák ocitl spolu s aktéry v nevlídném a rozlehlém bunkru. V pozadí bíle svítí úložné skřínky s čísly, jediná možnost ukrýt se a po straně se tyčí velká fotografie obětované Ifigénie a na balkoně visí neonový nápis Still ancient nox, z něhož se občas rozsvítí jedno slovo nebo celý nápis.
RECENZE: Nová Libuše v Brně i Praze. Mezi satirou a oživlými obrazy |
Temnota ovšem přetrvává, i přes občasné ironické záblesky. Královskému paláci, do něhož se vchází přes bazének (s dezinfekcí?) dominuje velký půlkruhový sprchový kout s matným sklem, který od počátku působí monstrózně. Ani dlouhá hnědá pohovka z koženky nebudí důvěru a Agamemnon (Tomáš Petřík) si po návratu z války povzdechne, proč jsme to kupovali, a to ani neví, že ohyzdný kus nábytku bude jeho katafalkem. Od první minuty po návratu po sobě s Klytaimestrou (Lucie Roznětínská) jdou. On jí sice přiveze z války pěknou hvězdici, ale nezavděčí se. Vyčítají si, ona jemu smrt Ifigenie, on jí zradu ideálů, byla zřejmě levicovou revolucionářkou. Petříkův Agamemnon je kombinací třesoucí se trosky a zpupného paznehta. Vůbec mu nevadí brutálně znásilnit svou „adoptivní dceru“ Kassandru (Marie Švestková), k níž zároveň vede konejšivou promluvu o tom, jaké výhody mají ženy v jeho kultuře. Klytaimestra je chladná mrcha, která nikdy neodpouští, stejně vyšinutá jako zvrácená, Aigisthovu (Jan Grundman) spoluúčast ani nepotřebuje.
V této roztomilé rodince jsou poškození všichni, dcera Klytaimestry, tedy sestra Elektry a Oresta, zde ovšem Dítě (Hynek Chmelař), je muž v komických holčičích šatičkách a na holé lebce má pentli, všude vláčí medvěda, kterého nakonec upálí. Mluví jako dospělý a společně s Kassandrou masturbují...
Novotný a Frič a ukazují šílený a odcizený svět. Antickou tragédii hladce přenesli do dnešních souřadnic, místo zlaté masky a lví brány je tu jen bagelitová sprcha, úložné boxy a beton. Příliš daleko se lidstvo od antiky dob nedostalo.
Ondřej Novotný: Teritorium Režie: Jan Frič Výprava: Martin Chocholoušek Hudba: Myko Dup 39, Praha, premiéra 15. 9. |
