RECENZE: tesař Daniel Blake bojuje lidskostí proti byrokracii

Jakým směrem se bude filmová tvorba britského režiséra Kena Loache ubírat, důrazně naznačil už jeho snímek Kes z roku 1969, navazující na britská sociální dramata 50. a 60. let minulého století. Loach ve svém raném snímku sugestivně zachytil dělnickou třídu v severní Anglii – ústřední postavou je patnáctiletý chlapec, pro něhož je trénování poštolky nejen jediným zájmem, ale také jediným způsobem, jak tomuto obtížnému životu čelit.

‚Chtěl bych být padouch v Bondovce.‘ Představitel Daniela Blakea hodlá točit dál

Od filmu Kes uplynulo téměř padesát let a na Loachově novém snímku můžeme stále dobře vidět to, co definuje jeho tvorbu. Příběh vypráví o tesaři Danielu Blakeovi (Dave Johns), který podle lékařů ještě stále není po prodělaném infarktu natolik zdravotně v pořádku, aby nastoupil zpět do zaměstnání. Zažádá tedy o sociální podporu, ale úřady jeho žádost zamítnou, neboť ho považují za práceschopného. Daniel se s verdiktem nehodlá smířit a začne o tuto podporu bojovat. To však vyústí v mnohdy absurdní situace. Aby vůbec mohl nějaké sociální dávky pobírat, musí podepsat formulář, v němž se zavazuje, že si bude hledat práci, ačkoliv má od doktorů přísný zákaz pracovat. Na úřadě se také setkává se svobodnou matkou Katie (Hayley Squiresová) a jejími dvěma dětmi. Daniel Katie, která se právě přestěhovala do Newcastlu a která se rovněž potýká s problémy s byrokracií, začne nezištně pomáhat a vzniká mezi nimi přátelský vztah.

Proč nelze psát rukou?

Daniel svádí úporný a vyčerpávající boj s úřady, s jejich pravidly, postupy a jazykem postrádajícím jakýkoliv náznak empatie. Ken Loach tento byrokratický svět popisuje jako odlidštěný, třebaže se v něm najdou výjimky, které dokážou vystoupit z řady, kvůli čemuž ale mohou přijít o místo. V boji proti úřadům nepoužívá Daniel násilí, ale lidskost, ať už si ji představujeme jakkoliv. Vzdoruje nezlomnou vůlí, dobrosrdečností, nebojí se používat ruce (píše tužkou) a nohy (nejezdí automobilem, ale naopak chodí pěšky), odmítá moderní technologie jako počítač nebo chytrý telefon, snaží se žít autenticky, a hlavně pomáhá lidem, kteří to potřebují. Ztělesňuje tak pravý opak toho, co představuje byrokratický systém, který se zakládá na regulích a jejich přísném dodržování. Jakmile se neplní, přicházejí na řadu sankce.

Jednou z nezapomenutelných scén je ta, kdy se úřednice ptá Daniela nejprve na to, jak může dokázat, že si hledal práci. Daniel jí dává své slovo. To jí ale nestačí, potřebuje důkazy. Také chce vidět životopis, s nímž oslovoval potenciální zaměstnavatele. Úřednice se vyděsí, když zjistí, že je životopis psán rukou, jak je Daniel zvyklý. Divák si tak začíná klást otázky: proč by měl být neakceptovatelný? Proč by měl mít životopis psaný rukou menší váhu než ten, který je psán na počítači? A není náhodou písmo a jeho styl něco, co nás odlišuje a zároveň definuje?

Britský režisér těmito malými, zdánlivě nenápadnými věcmi upozorňuje na absurditu různých nařízení, podle nichž se musí Daniel a ostatní chovat, a velmi kriticky se staví k britskému sociálnímu systému. Přesvědčivě také ukazuje, jak obtížný může být boj s tímto systémem a jak fatální dopad může taková činnost mít, což je ostatně trefně naznačeno v otázce, kterou Daniel položí Dylanovi, jednomu z Katiiných dětí.

Loach společně se zkušeným kameramanem Robbiem Ryanem chladně zaznamenávají Danielovy a Katiiny útrapy, ale umějí se též zachovat citlivě a k postavám přiblížit. Funkčně využívají například autentičnost prostředí, a to jak obrazu, tak zvuku (ulice a jejich komponenty – špinavé zdi, popelnice, výlohy obchodů či automobily), což má v souvislosti s Danielovým bojem s byrokracií silnou výpovědní hodnotu.

Angažovanost k Loachovi patří

K celistvému filmovému tvaru přispívají herecké výkony málo známých či neprofesionálních herců. Dave Johns, jenž se živí jako stand-up komik, věrohodně ztvárňuje roli Daniela, to samé lze říct na adresu Hayley Squiresové, která hraje Katie.

Ken Loach ve filmu Já, Daniel Blake zobrazuje, jak několik lidí stojí tváří v tvář nekompromisnímu byrokratickému systému. Střetává se tu humanita s často nesmyslnými pravidly, kdy se jakékoliv porušení trestá. Ačkoliv by mohly některé scény působit pateticky, je třeba si uvědomit, že politická nebo citová angažovanost k Loachovi patří. Kdo se tomuto vidění světa dokáže otevřít, toho čeká intenzivní zážitek.