RECENZE: Timeless. Na diváka působí dotek neuvěřitelné lehkosti a krásy

Díla George Balanchina jsou spojena s neoklasickým tvarováním, o jehož základní uměleckou artikulaci se tento legendární choreograf zasadil. Když v roce 1924 emigroval ze Sovětského svazu, spojil svou kariéru se souborem New York City Ballet, který jej také proslavil. Diváci v Praze mohli již dříve vidět jeho Téma a variace a nyní Serenádu. Jde o dílo, jež je esencí Balanchinova tvůrčího kréda, kdy tanec dokonale vizualizuje hudbu. Genialita mistra B., jak bývá Balanchine nazýván, tkví v jeho schopnosti propojit hudbu a pohyb do konzistentního uměleckého tvaru.

Nekonečně proudící pohybový tok

RECENZE: Sólo pro nás dva. Se Zuskou skončila jedna éra baletu

Serenáda je doslova dotekem krásy a ladnosti. Sbor šestnácti tanečnic se rozprostírá po jevišti v lehoučkých bleděmodrých sukních. Pravou paži drží zdviženou a ostře zalomenou v zápěstí. Choreografie dokáže stále překvapovat tím, jak Balanchine důmyslně pracuje s detailem při natočení trupu, ramen, hlavy a jak rafinovaně nakládá s akademickou taneční technikou. Dokázal zachytit každý tón skladby, byť „jen“ v úklonu hlavy, rozfázovaných výměnách paží, v prvcích přebíraných sborem tanečnic či pomalém otáčení sólistky v arabesce.

Bleděmodrá barva, do níž je balet zahalen, nemůže být průzračnější. Synchronizované taneční sekvence mají jedinečné vyznění, prostorové změny jsou nenadálé a kompozice se stává nekonečně proudícím pohybovým tokem. Po Valčíku a Ruskémtanci následuje finální part Temného anděla – scéna, v níž vystupují dvě tanečnice s rozpuštěnými vlasy. Sbor Národního divadla tančí Serenádu přesně a sóla odrážejí individuality tanečnic a tanečníků: Aya Watanabe vzletně a lehce skáče, Alina Nanu je pohotová a šarmantní a svou křehkostí a vyzrálostí zaujme Miho Ogimoto.

Ve druhém obsazení odvádí skvělé výkony elegantní a technicky jistá Sophie Benoit, Andrea Kramešová září v briových vazbách a Nikola Márová dosahuje svým výkonem parametrů světových primabalerín. Variace a duety zvládá s ojedinělou jistotou a brilantním provedením náročných momentů.

Balet Timeless. Část Svěcení jara.

Druhou část večera tvoří choreografie Separate Knots Emanuela Gata, pro niž vybral hudbu Filip Barankiewicz. Gant přijel již s připravenou choreografií, kterou dokončoval na sále s vybranými tanečníky. Dotvářel ji v duchu samotného názvu (oddělená pouta), dokonce ji genderově rozlišil, když jeho duet lze vidět v podání muže a ženy, dvou mužů či dvou žen. Taneční struktura nabízí rozličná zabarvení, nicméně její obsah zůstane asi pro mnohé záhadou. Dílo prý zcela záměrně nesouvisí s vybranými větami Sonáty pro klavír h moll Fryderyka Chopina z roku 1844.

Pohyby tanečníků ji prostě ignorují. Gatem zamýšlené zkoumání prostoru a času se jeví jako hůře stravitelný kus. Tanečníci v něm vypadají jako neohrabaní brouci, jako paralyzované bytosti vilně kroužící pánví a nemohoucí ovládat mihotání svých těl. Když tančí duet Morgane Lanoue, má na sobě krátké bílé šatečky, Federico Levoli ukazuje svou muskulaturu, oděn jen do černých slipů, stejně jako Ondřej Vinklát se Štěpánem Pecharem ve druhém obsazení. Zdá se, že chvílemi by bylo lepší zavřít oči a pouze poslouchat procítěnou hru klavíristů Martina Levického či Marcela Javorčeka než sledovat to prazvláštní hemžení. I když hudební interpretace je v tomto dramaturgicky rozpačitě vloženém kusu stejně obdivuhodná jako ta taneční.

Timeless uzavírá Svěcení jara v choreografii významného amerického tvůrce Glena Tetleyho. Toto slavné dílo vyvolalo v roce 1913 umělecký skandál, diváci neskousli nejen partituru Igora Stravinského, ale ani extravagantní choreografii Vaclava Nižinského. Od té doby se ale dočkalo mnoha zpracování a Tetley ho nastudoval v roce 1974 pro American Ballet Theatre a hlavní roli tehdy svěřil Michailu Baryšnikovi.

I Svěcení jara je fyzicky vydatné, tanečníci nemohou pomalu vydechnout a jejich těla se vzpínají do extrémně vypjatých pozic. Svícení se mění od šedé, světle modré, světle zelené až po zlatavou. Vyniká tak kresba rostlinných motivů, připomínajících jemné tahy perem na japonském hedvábí. Úvodní sólo Vyvoleného, zlatě pomalovaného, jenž bude obětován, je náročné – tančí ho Ondřej Vinklát nebo ve výrazu subtilnější a zranitelnější Youn Sik Kim ve druhém obsazení.

Choreografie vyžaduje až akrobaticko-gymnastické dovednosti, například když se tanečník pomalu spouští ze stojky na zem. Taneční předivo vyvolává představu živočichů lačnících nejen po životě, ale také po smrti – tuto asociaci posiluje i výtvarný návrh světlých, jednoduchých kostýmů. Tělesné expanze jsou důrazné a mají v sobě živočišné napětí.

Přestože od světové premiéry Tetleyho produkce uplynula pěkná řádka let, čas neubírá nic na její prudké živelnosti, proložené zklidňujícími pasážemi, když například muži ležící v kruhu rozvinou paži a jemně zakrouží zápěstím, čímž vytváří kontrapunkt milostnému aktu sólového páru (Matky a Otce). Tanečníci baletu Národního divadla pod vedením Filipa Barankiewicze evidentně směřují ke světové špičce.