O sporadicky uváděné finské dramatice toho u nás mnoho nevíme. Stejně jako o interiérech stoletého, veřejnosti nepřístupného domu a sídle ředitelství Báňské a hutní společnosti na Sukově ulici. Nejnovější inscenace nezávislé brněnské scény obě tato manka částečně ruší. Diváky čeká na úvod jakoby architektonická obhlídka budovy. Přes honosné schodiště jsou uvedeni do velkého podlouhlého sálu (po představení si lze projít celý objekt), na jehož jednom konci stojí velmi prostá výprava Martiny Zwyrtekové.
Nedokončená rekonstrukce. Divadlo Na zábradlí začne hrát v Komedii |
Scénář z roku 2005 totiž vypráví o shledání babičky s vnučkou, která k ní na vesnici přijíždí oslavit vánoční svátky. Každá ovšem od setkání čeká cosi jiného. Babičku těší prostá lidská blízkost a společně strávený čas, mladá intelektuálka z Helsinek však přijíždí spíše nasbírat videomateriál o historii prostředí a minulosti seniorky. Sráží se tady dva světy: starý, naplněný emocemi a vzpomínkami, a pohled mládí, které chce vše jen technicky a chladně zaznamenat, což ale u pocitů nejde. Z minimalistických dialogů posléze naplno vyvstává divné a tísnivé mezigenerační odcizení obou protagonistek. Ve vnitřních promluvách totiž jedna opakovaně mluví o počasí, mladší zase jen o čase a hodinách. Tady lze dodat, že dva roky po svém vzniku byla hra Marie Kilpiové označena za nejlepší nový dramatický text na festivalu Theater Treffen v Berlíně.
Metafora vyprázdněného vztahu
Inscenace Filipa Nuckollse staví právě na postupném gradování těchto dvou neslučitelných pohledů na život, svátky, rodinu i její minulost. Odosobnělost velké vyprázdněné haly i pustých chodeb ústřednímu tématu hry nahrává. Ostatně výprava Martiny Zwyrtekové je prostá zcela v duchu jednoduchých, krátkých promluv obou hereček. Děj se odehrává u obyčejného stolu se dvěma židličkami na jednom konci podlouhlého sálu.
Půdorys babiččina příbytku vymezuje čtverec z rozžatých vánočních světýlek, u stěny se krčí obyčejný věšák na oblečení. Nuckolls se ovšem snaží několikrát rozehrávat dění až na opačný konec sálu, kde hoří a v dálce blikotá několik hřbitovních svíček.
Sem také obě herečky při avizované cestě na hřbitov zajdou, jindy se jeden z dialogů o milosti odehraje u kancelářského křesla uprostřed sálu. K tomu všemu jakoby v nekonečné zvukové smyčce neustále do podkresu až vlezle hraje slavná vánoční píseň Chtíc aby spal, tak zpívala a jedna finská lidová koleda. Celá obrovská místnost je potom metaforou vyklizeného, vyprázdněného vztahu těchto příbuzných.
Zahořklá stará žena a její sobecká vnučka
V minimalistické scénografii bez rekvizit se režie do této velké prázdnoty snaží umístit rozdrobená či poztrácená slova v promluvách hereček. Je jasné, že právě ony musejí v této komorní záležitosti ponejvíce zpřítomnit a materializovat naznačené téma, které je přes jejich figury traktováno. A to se tady daří.
Starou ženu přesně postihuje Ivana Hloužková z Divadla Husa na provázku, které zdařile sekunduje Milada Vyhnálková. Hloužková krouží figuru nejprve srdečné, natěšené, posléze tvrdohlavé a nakonec zahořkle rezignované staré ženy, která hledí jen do minulosti a sama se tak ostrakizuje. Hloužkové hrdinka ve finále říká, že už „sedí v šeru“, což režie naznačuje i svícením. Replika je to více než výmluvná. Vyhnálková jako vnučka Laura je mladou dívkou, která nejenom kvůli babiččině povaze, ale také kvůli svému nezúčastněnému podhledu na život a přístupu k němu nakonec svoji pramatku bez výčitek opouští.
Nuckollsova inscenace je citlivě vyvedeným a vystavěným příspěvkem ke dnešním mezigeneračním vztahům. Díky prostoru i struktuře dialogů nabízí originální zážitek navrch s prohlídkou zajímavé architektury v samém centru města.
Maria Kilpiová: To je ale nemilé Režie: Filip Nuckolls Překlad a dramaturgie: Otto Kauppinen Výprava: Martina Zwyrteková Divadlo Feste, premiéra 17. 12. 2016 ve FesteLAB |
