Josef Sudek nemá v dějinách české fotografie konkurenta. S výjimkou Františka Drtikola. Doma mu cestu na čestné místo v panteonu vydláždila řada obsáhlých výstav a monografií (v letech 2007–2013 dokonce vyšly v Torstu jeho sedmisvazkové česko-anglické „vybrané spisy“); v zámoří se pak dnes prodávají některé jeho originály za stovky tisíc korun.
A přesto se i v tomhle důkladně probádaném a zdánlivě vytěženém terénu dá objevovat. Důkazem budiž výstava s postapokalyptickým názvem Topografie sutin, která běží v pražském Domě fotografie až do srpna. Sudek je tu představen jako fotograf toho, co zbylo: prochází Prahou těsně po konci druhé světové války a fotí tu hluboká, tu povrchová zranění, která nadělaly na tváři města spojenecké bomby a květnové povstání.
  |
Válečný chyták
V posledním roce války bylo Sudkovi devětačtyřicet. K válce měl vztah velmi osobní a vlastně určující: v té první, v květnu 1916, mu na italské frontě urval granát pravou ruku i s ramenem. Do boje šel jako vyučený knihař, z boje se vrátil jako mrzák bez budoucnosti v oboru. Fotografem se vyučil z nezbytí. Prahu po druhé válce pak nefotil jen jako dokumentarista, reportér typu Karla Hájka nebo Zdeňka Tmeje, který chce předvést, jak to bylo doopravdy; pouštěl do snímků spontánně i své umělecké vidění, zejména cit pro světelnou atmosféru záběru a symbolický náboj. Třeba výhružně trčících zdí rozbitého kláštera v Emauzích, třeba dramaticky stylizovaných soch odložených v obřím skladišti na Maninách a určených k potupné „proměně“ ve válečný materiál pro dodělávající Říši.
Odseknutý domov. Výstava nabízí příběhy Čechů, kteří byli nuceni odejít z vlasti |
Fotografií je na výstavě sto padesát čtyři a jsou instalované docela důmyslně: místo zevrubných popisek mají prostá čísla. Přičemž vedle Sudka pobývají ve dvou patrech Domu fotografie i jiní autoři, kteří ve stejný čas fotili stejné téma, jako Eugen Wiškovský, Vilém Reichmann, Karel Ludwig, Václav Chochola, Tibor Honty a pak řada anonymů.
Divák je vtažen do celkem dobrodružné hry: zaprvé se může dohadovat, co je Sudkovo, co už ne a na co se to vlastně kouká; zadruhé pak vnímá především estetickou kvalitu – dokumentární rovina se vytrácí a zůstává umělecké dílo. Chybuje místy docela snadno, protože výstava přichystala pár chytáků. Tím největším jsou asi scény přeplněné lidmi. Vždyť Sudek fotil člověka jen za svého pobytu na Invalidovně ve 20. letech a dál už jen výjimečně jako portrétista.
Živý a podnětný
Scény s lidským živlem jsou ale spíš kuriozita, důležitější jsou linky, které ukazují hlubší vztahy uvnitř Sudkova vrstevnatého díla. Třeba mezi záběry emauzského kláštera a svatovítské katedrály: zatímco v sedma- a osmadvacátém roce fotil Sudek dlouho odkládané dokončení svatostánku na Pražském hradě, v pětačtyřicátém meditoval uprostřed trosek. Slávu mladé republiky vystřídal poválečný zmar, místo životního elánu přišla smrt. Anebo ty maninské sochy. Působí jako brutální ready-mades po vzoru Marcela Duchampa. Násilné střídání kontextů, prozaická výměna posvátného za profánní, cesta z piedestalu do skladiště z nich dělá vyloženě surreálné objekty, příbuzné konstelacím předmětů, kterým fotograf věnoval pozornost nejintenzivněji v 50. a 60. letech, například v cyklech V kouzelné zahrádce nebo Labyrinty.
Kvůli Topografii sutin sice nebude třeba Josefa Sudka nijak zásadně přepisovat, to určující se v jeho díle nemění, ale je to důležitá výstava. Dohořívající válka zažehla v Sudkovi prudce a naráz obě roviny, v nichž se jako fotograf průběžně pohyboval, ať jim říkáme zakázková a umělecká, prozaická a básnická, nebo dokumentární a výtvarná. V Domě fotografie vidíme živého a podnětného fotografa. Navzdory faktu, že zabírá časově poměrně odlehlou událost a je dvaačtyřicet let po smrti.
