Překvapivým vítězem benátského filmového festivalu se vloni stal nový snímek mexického režiséra Guillerma del Tora. Upřednostnění divácky vděčného hororového melodramatu před náročnějšími dramaty věhlasných filmařů, jako je Abdellatif Kechiche nebo Hirokazu Ko reeda, svědčí nejen o slabší úrovni soutěže, ale také o poptávce po pohádkově jednoduchých příbězích o lásce a porozumění. Del Toro svou novinku sice zasadil do Spojených států v období studené války, kdy kina promítala biblické velkofilmy a ulicemi amerických měst se proháněly nablýskané cadillaky, ale je zřejmé, že když společně s Vanessou Taylorovou psal scénář (podle nedávných obvinění pod nepřiznaným vlivem divadelní hry Let Me Hear You Whisper), myslel při tom na současnost. Neskrývané nepřátelství vůči menšinám se v dnešní Americe opět stává žhavým tématem.
Tvář vody dává svou pohádkovou stylizaci najevo od titulkové sekvence. Otevírají se před námi dveře do fantastického podvodního světa a vplouváme do zatopeného příbytku hlavní hrdinky, která je vypravěčem po vzoru knih pro menší čtenáře představena jako „princezna bez hlasu“. Kamera za doprovodu podmanivé hudby Alexandra Desplata ladně tančí prostorem i poté, co se ukáže, že podvodní záběry byly pouhým snem. U del Tora vede mezi magickým a reálným velmi tenká a lehko prostupná hranice. Důležitá je pro něj naše ochota uvěřit neuvěřitelnému. Tomu napomáhá atmosféra úžasu, kterou film od prvních minut navozuje. Víc než Baltimore v 60. letech, kde by se děj měl odehrávat, připomíná Tvář vody klasické hollywoodské filmy. Americké reálie zde byly zredukovány na několik nejvýraznějších znaků doby, sloužících především k zesílení politické relevance příběhu.
  |
Obojživelný milenec
Protagonistkou filmu je němá uklízečka Elisa Espositová (Sally Hawkinsová), která se den co den trmácí autobusem do vládního výzkumného ústavu, aby tam vytírala podlahu potřísněnou močí, krví a jinými substancemi. Nejlepšími přáteli dobrosrdečné ženy, jejíž příjmení prozrazuje latinskoamerický původ, jsou její výřečná černošská kolegyně Zelda (Octavia Spencerová) a postarší soused Giles (Richard Jenkins), který coby gay zastupuje další z minorit, jež se v trumpovské Americe oprávněně cítí v ohrožení. Když je do jedné z laboratoří přepraveno stvoření odchycené kvůli výzkumným účelům v jihoamerické řece (první z mnoha odkazů na del Torův oblíbený béčkový horor Netvor z Černé laguny), Elisa jej coby mimořádně empatická a tolerantní žena na rozdíl od svých nadřízených nevnímá jako hrozbu. Jde pro ni o další bytost, které může věnovat svou péči a lásku.
Del Toro, podobně jako Tim Burton, s oblibou převrací normy stanovující, co je monstrózní a co lidské. Skutečným monstrem ve Tváři vody není bezejmenný obojživelník a Elisin milenec, kterého ztvárnil skoro dva metry vysoký americký herec Doug Jones, schovaný pod maskou působící současně odpudivě i vlídně. Jako hlavní zdroj nebezpečí ve vyprávění slouží šéf ochranky ústavu Richard Strickland (Michael Shannon), brutální xenofob bez smyslu pro humor, který se vyžívá v šikanování zaměstnanců a sadistickém mučení, při němž del Toro oproti svým americkým kolegům rozhodně nebere ohledy na citlivější diváky.
Pohádka pro dospělé
Jako kdyby nestačilo, jak odpudivě se Strickland ke každému (vlastní manželku nevyjímaje) chová, jeho zrůdnost je ještě zvýrazněna dvojicí pomalu uhnívajících prstů, které mu byly přišity po bolestivé konfrontaci s obojživelným tvorem. Podobně doslovný a návodný je del Toro napříč celým filmem, patřícím přes nestandardní milostnou (a erotickou) linku k nejopatrnějším počinům, které mexický milovník starých hororů a monster doposud natočil. Po celý film nás vede za ruku, abychom přesně věděli, co máme prožívat a co si máme myslet. Nedává nám příležitost, abychom jeho fascinující fikční svět prozkoumávali sami a našli v něm něco, k čemu naše pozornost nebude obezřetně nasměrována. V případě filmu pro děti by podobná ohleduplnost vůči divákům a černobílé uchopení postav byly pochopitelné. Jenomže Tvář vody svými tématy a otevřeným přístupem k násilí a sexualitě cílí na dospělé.
Problémová Tvář vody. Snímek nominovaný na 13 Oscarů je dost možná plagiátem |
Stejně omezující jako pro diváka je film také pro herce, jimž vyprávění nedovoluje vystoupit ze stereotypních škatulek. Elisa je křehká zvídavá bytost, mající v sobě zásluhou dětsky nevinného pohledu Sally Hawkinsové něco z Amélie z Montmartru, která hledá spřízněnou duši, jež by ji přijala i s jejím handicapem. Pro své snílkovství a výlučnost si dobře rozumí s Gilesem, který se marně snaží obnovit kariéru reklamního výtvarníka. Dvojici hrdinů hledajících různé cesty, jak komunikovat beze slov, doplňuje Zelda, která naopak mluví téměř bez přestání. Také ona ale přes herecké nasazení Octavie Spencerové představuje jednorozměrnou figurku, střídavě vyvolávající smích a soucit a ve výsledku sloužící hlavně jako záminka k tomu, aby padouch v reakci na její prostřední jméno mohl převyprávět biblický příběh Samsona a Dalily a upozornit nás tak na jeho podobnost s námětem Tváře vody. Když postavu využijete k upozornění na to, jak chytře jste vymysleli scénář, působí to hloupě. Jako křiklavý doklad účelového nakládání s hrdiny, plnícími pouze předem vymezené funkce.
Podobně jako Zelda nebo Strickland, který si vzdor časové tísni najde chvilku, aby své oběti sdělil, proč rozkousává tvrdé bonbony, také del Toro má potřebu všechno názorně vysvětlovat a doříkávat. Dopředu tak díky vytvoření asociativní vazby mezi vařenými vejci a Elisinou sexualitou víme, jakým směrem se bude ubírat její poměr se šupinatým přítele, předem známe podrobnosti záchranné mise as předstihem několika scén dokážeme odhadnout chování většiny postav. Předvídatelnost únavně lineárního vyprávění samozřejmě mohla být vědomou autorskou volbou, způsobem, jak napodobit dramaturgii pohádek. Věrnost konceptu ovšem neomlouvá zdlouhavost filmu, který nám nedává příležitost doplňovat prázdná místa a domýšlet pouze naznačené a veškerou práci odvádí za nás.
Kdo se bude chtít zabavit, může nicméně alespoň obdivovat unikátní výtvarnou stránku, k čemuž nám film opájející se vlastní krásou dává v dlouhých ustavujících záběrech bezpočet příležitostí. Bohatá výprava, originální praktické efekty a vynalézavá práce s barvou vytvářejí atmosféricky bohatý svět, v němž budete trávit čas tím raději, čím více amerických žánrových filmů z 50. a 60. let jste viděli. Del Toro nabízí na rovině stylu i obsahu opojný kompilát z béčkových sci-fi, monster hororů, špionážních thrillerů a melodramat. Ochuzeni nebudeme dokonce ani o muzikálovou vsuvku. Jenomže žádný z těchto odkazů v sobě – jako celá Tvář vody – nemá spontánnost a opravdovost filmů, k nimž je odkazováno.
Guillermo del Toro natočil vi zuálně úchvatnou a z technického hlediska prakticky bezchybnou podívanou, která svým příběhem vybízí k větší názorové, kulturní či sexuální pestrosti. Sama však divákovi žádný prostor pro nezávislé myšlení a vykročení mimo úzce vymezený rámec neponechává. Pokud Tvář vody po Zlatém lvu z Benátek vyhraje také Oscara, jak napovídá řada prognóz, bude to hlavně cena za skvěle zvládnuté řemeslo, které film tak okázale staví na odiv. Nikoliv za myšlenkovou hloubku, nápaditou zápletku či vypravěčský um.
Tvář vody USA, 2017 Režie: Guillermo del Toro Hrají: Sally Hawkinsová, Michael Shannon, Richard Jenkins a další Premiéra 15. února |
