Ralf Rothmann se inspiroval – svěřuje se v prvních odstavcích románu – osudem svého otce, který byl naverbován do bojů na samém konci druhé světové války. Když se jej pak syn vyptával, co v té válce zažil, prosil jej i nutil, aby vyprávěl, otec mlčel. Syn mu dokonce daroval „pěkný blok v naději, že mi vylíčí svůj život, pamětihodné epizody z doby před mým narozením; jenže zůstal skoro prázdný“. Rothmann se pravdu od svého otce nikdy nedozvěděl.
Vymyslel si proto pravdu svoji, fabulovaný příběh o dvou kamarádech, obyčejných sedmnáctiletých klucích, kteří jsou v posledním roce války odvlečeni k vojskům SS a bez náležitého výcviku nahnáni do její vřavy. Walter si udělá řidičský průkaz, což mu aspoň zajistí místo šoféra v zásobovací jednotce, a nejde tudíž do první linie, v níž se ocitne jeho kamarád Fiete, který přitom uvědoměleji nenávidí a ostřeji nahlíží nacistickou mašinerii.
Pokusí se dezertovat, odmítá se nechat kvůli Hitlerovi a jeho pohůnkům nechat rozmašírovat, jenže je chycen a odsouzen k smrti. Walter musí do popravčí čety, která provinilce Fieteho sprovodí ze světa.
Zemřít na jaře - Ralf Rothmann Překlad: Tomáš Dimter Argo, Praha 2017 220 stran, doporučená cena 248 korun |
Korektní surovost
To je nejhrubší náčrt fabule, základní situace, kterou Rothmann rozvíjí. Postupuje od chvil, kdy oba teenageři vypomáhají na statku, zajímají je holky, i ve všeobecném srabu se chtějí bavit.
Pak jsou lapeni náborovou mašinerií...Waltera autor sleduje i po návratu z války, kdy svoji rychlou cestu k dospělosti završuje intimním vztahem s dívkou Elisabeth a hledáním práce a místa, kde se usadit.
Autor vykresluje atmosféru v německé armádě a společnosti v zimě a na jaře roku pětačtyřicet jako kocovinu, jako výbuch marnosti doprovázený strachem z Rusů, z jejich brutality, která je vlastně zrcadlem těch brutalit, jichž se dopouštěli sami Němci, byť kultura každého z obou těchto protivníků je jiná. Když už prohrát – a až na výjimky je všem zřejmé, že německá věc, kterou jim do hlav vpravil vůdce, je ztracena –, aspoň se tedy dostat do rukou Britů nebo Američanů.
Německá města a vesnice úpí pod útoky spojeneckých vojsk, bortí se. Co však snad ani porazit nejde, to je téměř nadčlověčenská vůle německých lidí držet základní řád fungování: pošta většinou chodí správně, zásobování drží v rámci možností skoro zázračně (ačkoliv zdroje se tenčí a lidé hladoví a strádají čím dál víc); po válce se pak vůle k funkčním strukturám obnovuje s novou silou.
RECENZE: Dagmar Voňková hraje na Hostině skoro k tanci |
Právě na půdorysu této vůle po řádu a pořádku Rothmann buduje apokalyptické obrazy ničení, zraňování, popravování, které přichází zvenčí, od nepřítele, ale i zevnitř, z vlastních kruhů, aby byl udržen pořádek a ochota bojovat do posledních chvil. Proto například němečtí vojáci visí a tlí na stromech v maďarské krajině, kam je Walter také odvelen – popravení slouží jako výstraha, kterou nacisté adresovali do svých vlastních řad.
Fotogenický text
Rothmannovo vyprávění je jazykově barvité (tedy: pěkná, odstíněná čeština překladatele Tomáše Dimtera), někdy velmi naturální, nasycené šťávami, se smyslem pro vylíčení akce a fyzické detaily, přitom ovšem celkově střídmé, vedené s odstupem, nebarokizující, podané vesměs krátkými větami. Jak to jde vše dohromady?
Chceme tím říci, že zvířeckost a krutost jednání i surreálnost určitých scén jsou v tomto textu výsledkem též autorské racionality a rozvahy, je tu mnoho typického a svým způsobem spolehlivého. Dokonce se nám jeví, že Rothmann někdy postupoval přímo vzorně dle poznatků, jež byly učiněny až v poslední době, a zapasoval je do románového dění.
Tak například jeden Walterův spolubojovník, syn nacistického důstojníka, má k dispozici arzenál narkotik. A když Fiete hovoří o svém otci lékaři, ten mu prý řekl, že „v našich tělech je buněčná paměť, i v buňkách spermatu a vajíčka, a to že se dědí. Být zraněnej duševně nebo fyzicky prý nějak působí i na potomky,“ praví Fiete a chce se dodat, že jeho otec byl tedy pořádný průkopník, neboť taková dědičnost se začala zkoumat až dávno po válce...
Nabízí se aktuální srovnání s jiným dílem inspirovaným skutečnými událostmi během druhé světové války, filmem Dunkerk angloamerického režiséra Christophera Nolana, který nyní po světě vítězně táhne kiny, včetně sálů českých.
Jak v Zemřít na jaře, tak v Dunkerku je válka podána coby vyčerpávající tělesná i mentální záležitost, kdy smysly musí, respektive měly by být neustále ve střehu, což samozřejmě nelze trvale vydržet. Následují tudíž fáze vypnutí pozornosti, rozptýlení, oddychu, ale za ty se často tvrdě platí, neboť právě během nich přichází úder nepřítele.
Obě díla, každé svými prostředky, přibližují únavnost a animalitu (včetně fyzické špíny) doléhající na řadové aktéry organizovaného zabíjení. Mimochodem, lze si představit, že by Rothmannova próza byla zfilmována, charakter toho románu k filmové adaptaci víceméně vybízí, je to text „fotogenický“.
Na titulní straně přebalu českého vydání Zemřít na jaře stojí: „Největší německý román o druhé světové válce od dob Güntera Grasse.“ Nevíme, zda Argo toto silné tvrzení převzalo z nějakého německého hodnocení, či si je vymyslelo samo, každopádně je to hodnocení odvážné, pokud je nemáme brát jako ryze marketingový tah útočící na první signální – vždyť od Grassových svého druhu zakladatelských válečných próz uplynulo zhruba půlstoletí, mělo-li tedy pražské nakladatelství na mysli tato Grassova díla, nikoliv jeho knihy pozdní (třeba prózu Jako rak z roku 2002).
Ztotožnit se tudíž s adjektivem pražského nakladatelství by bylo dosti lehkomyslné. Třeba mají v Argu i pravdu, ovšem k serióznímu posouzení by bylo třeba dobře znát německou literární produkci o druhé světové válce posledních asi padesáti let.
Zůstaňme proto u střízlivějšího tvrzení, že Zemřít na jaře určitě není dílem epochálním (a proč, to jsme se snažili naznačit výše v této recenzi), avšak románem nesporných literárních hodnot ano.
