Snímek se odehrává v roce 1944, tedy v posledním roce života ženy, která se se svou hudební „kariérou“ rozloučila vyprodaným koncertem v Carnegie Hall. Zemřela o pár měsíců později v požehnaném věku 76 let, přičemž už desítky let trpěla tehdy neléčitelnou syfilidou, kterou ji nakazil její první manžel. Dědička značného jmění po otci proslula jako významná hudební mecenáška, ale především jako nadšená, ovšem naprosto beznadějná adeptka operního zpěvu. Peníze a cílevědomá péče jejího manžela St. Claira Bayfielda jí nicméně daly nejen pocit, že zpívat umí, ale také publikum ochotné ji v tom utvrzovat.
Její falešný zpěv se nakonec stal fenoménem, kuriózním módním artiklem, který dosáhl skutečného obchodního úspěchu: nahrávka, kterou nazpívala pro hudební vydavatelství Melotone, se stala jeho nejprodávanějším singlem. A vystoupení Florence Foster Jenkinsové ve zmiňované Carnegie Hall bylo skutečnou senzací. Mimo jiné proto, že performerka ustála přítomnost tisícovky vojáků, jimž sama rozdala lístky.
Nic příliš hřejivého
Meryl Streepová je v roli Florence vynikající, přesvědčivě představuje její naivitu, jistou dobrosrdečnost, zároveň ale omezenost a absolutní nesoudnost. Skvěle vystihuje trému přestárlého diblíka na jevišti i únavu staré ženy, která se nechává ukládat ke spánku svým o mnoho let mladším manželem a jeho chlácholivými deklamacemi.
St. Claira Bayfielda, mizerného herce, lva salonů a pozorného manžela, ztvárnil rovněž velmi dobře Hugh Grant. Jeho láskyplný nevěrník je uvěřitelný ve své bytostné povrchnosti, která mu umožňuje nevnímat, jak směšný je on sám i jeho žena.
Problém je, že tolik upřímnosti tento film po svých postavách možná ani nechce: Streepová i Grant totiž odhalují příliš sporných vlastností svých hrdinů na to, abychom se nad nimi mohli snadno dojmout. Přesně to ale zřejmě má nakonec být cílem „uštěpačné a zároveň hřejivé komedie o lásce, hudbě a následování svých snů“, jak je snímek prezentován. Hřejivého toho přitom na předvedených výjevech zase tak moc není. Následování snů se tu ubírá ne snad přes mrtvoly, ale rozhodně přes docela nevybíravé umlčování nezávislých kritických hlasů. Iluze kvality přichází za pomoci korupce, vítězí peníze, samolibost a lež. Florence sice hudbu miluje a podporuje ji, zároveň jí ale vůbec nerozumí: kdyby bylo na ní, všechno progresivní v hudbě by zhynulo a zůstal by jen líbivý balast. Vztah Jenkinsové a Bayfielda lze vnímat jako dojemné přátelství, ale daleko spíš je to obludná společná lež dvou uměle vydržovaných monster, z nichž nikdo už nedokáže být poctivý ani sám k sobě.
Raději se zasmějeme
Tato disonance se ve snímku ozývá poměrně výrazně a určitě ne nahodile, přesto není jeho tématem a nakonec jako by o ni vlastně tolik nešlo. Jen nabízí jakýsi případný temnější výklad k méně zajímavému, povrchnějšímu příběhu o tom, jak to příšerná zpěvačka díky lásce svého manžela přece jen nakonec dotáhla k velkému úspěchu.
Je zde možné srovnávat s jiným Frearsovým snímkem – Královnou z roku 2006: fungování královské rodiny je tam podobně děsivě umělým, falešným jevem jako konání Jenkinsové a jejího manžela. Jenomže zatímco v Královně scénář Petera Morgana dovedl titulní postavu od nelidského chladu k překvapivé, skutečné velikosti, vBožské Florencezůstává svéhlavá pěvkyně až do konce jen tragickým sebeklamem, který má být zprvu směšný a posléze budit dojetí a něco na způsob obdivu.
  |
O zmíněnou komiku se samozřejmě stará především hlasový projev nešťastné Florence a reakce posluchačů na něj: ambiciózní pěvkyně pod vedením renomovaného koncertního mistra vyje jako pes, případně ječí, jako by měla žlučníkový záchvat. To je samozřejmě vděčná podívaná i poslech, jen se to nesmí s intenzitou a množstvím přehnat – a přesně to se už ve Frearsově snímku stalo, té snadné a opakované komiky je tu o trochu víc, než by stačilo.
Božská FlorenceUSA, VB 2016 Režie: Stephen Frears Scénář: Nicholas Martin Hrají: Meryl Streepová, Hugh Grant, Simon Helberg, Nina Arianda, Rebecca Ferguson ad. Premiéra 25. 8. |
Odlehčenou linii filmu podporuje také angažmá Simona Helberga alias Howarda Wolowitze ze seriálu Teorie velkého třesku do role Florencina pianisty Cosmého McMoona. Helberg se vymanil ze spárů své seriálové škatulky a dokazuje, že umí obsáhnout širší výrazové spektrum, na druhé straně i jeho postava vyznívá stejně jako celý film poněkud rozpačitě a „řemeslně“.
Snímek Božská Florence jako by celou dobu chtěl říct něco docela důležitého, ale vždycky to raději spolkne a místo toho se jen konvenčně zasměje nebo vymáčkne očekávanou slzu. To je, už kvůli výkonu Meryl Streepové, škoda.
